Máme sklon zapomínat na dobré věci, které Bůh pro nás vykonal. Když čelíme novým problémům, často si už nevzpomeneme na dřívější vysvobození.

„Znám tvé skutky; nejsi ani studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, poněvadž jsi vlažný, ani studený, ani horký, vyplivnu tě z úst.“ (Zjevení 3,15-16)

Takto byl popsán duchovní stav laodikejské církve. Slovo laodikejský se přeneseně používá pro „vlažný, lhostejný“. Vlažný je přesně uprostřed, studený je na jedné straně a horký na druhé. Ježíš tím neříká, že by chtěl, abychom byli horcí, vlažní či studení. Ne, říká, že by byl radši, kdybychom byli studení nebo horcí, ale ne vlažní.

Čím neuvěřitelnější je zpráva, tím důležitější je důvěra v posla. S lidmi můžete sdílet jen tolik pravdy, kolik unese váš vztah. Nikdo rozumný se nepokusí přejet s náklaďákem o hmotnosti 5 000 liber přes most, který má maximální nosnost 1 000 liber. A přesto téměř každý den vidím lidi s dobrými úmysly, kteří se snaží převézt 5 000 liber pravdy přes vztahový most, který unese 1 000 liber.

„Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?“ (Žalm 6,3-4) Jediné Davidovo zvolání obsahuje veškeré jeho utrpení: „Hospodine, dokdy?“

Když jsem trpěl, volal jsem stejně jako David: „Pane, dokdy nebudu spát kvůli svému marnotratnému synu? Dokdy mne bude bolet páteř? Bude léčba rakoviny trvat po celý zbytek mého života?“

V knize Numeri je smutný příklad promarněného trápení. Pět dcer muže jménem Selofchad se obrátilo na Mojžíše s žádostí o podíl na vlastnictví zaslíbené země. Řekli Mojžíšovi: „Náš otec zemřel na poušti, ale nebyl ve skupině těch, kdo se smluvili proti Hospodinu, ve skupině Kórachově; umřel za svůj hřích a neměl syny.“ (Numeri 27,3) Tyto ženy vlastně říkaly: „Když proti tobě povstala Kórachova skupina, náš otec mezi nimi nebyl. Nebyl rebel. On zemřel za svůj hřích.“

„Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia“ (Filipským 1,12).

Když to Pavel psal, byl už starý a měl za sebou letité zkušenosti. Uprostřed jedné z nejhorších zkoušek svého života, mluvil ze srdce ke svým přátelům.

Protože chodíš s Ježíšem, jistě znáš bolesti, zkoušky a soužení. Jak na tyto výzvy reaguješ? K čemu tě tvé zkušenosti vedou? Jsou všechna tvá soužení zbytečná, anebo se při nich učíš o Boží lásce a věrnosti?

„… Cizoložnice loví tvůj vzácný život!“ (Přísloví 6,26) Cizoložnice, o které se v tomto verši mluví, je satan. Ďábel se snaží svést každého, kdo hladoví po Pánu. Loví ty, kdo jsou Bohu vzácní.

Během evangelizační výpravy na západním pobřeží jsem potkal mladého muže, který byl vůdcem čarodějnické skupiny. Ačkoliv byl tento mladý muž hluboce zapojen do okultismu, nevěřil, že by mohl být někdy posedlý satanem nebo démony.

Srdce, které již nehoří pro Boha, nebo možná ani nikdy nehořelo, má charakteristické vlastnosti:

Vlažné srdce se málo modlí, protože netouží se modlit nebo vstoupit do Boží přítomnosti.

Boží slovo už neprobouzí vlažné srdce. Některé části Bible jsou pro vlažné srdce zajímavé a dojemné, ale nenechá se mocí Slova proměnit.

V Písmu je slovo pro mnoho věřících, kteří se považují za věrné: „Znám tvé skutky, tvou práci i tvou vytrvalost. Vím, že nemůžeš snést zlé lidi; vyzkoušel jsi ty, kdo si říkají apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nepodlehl jsi únavě. Mám ale proti tobě, že jsi ztratil svou počáteční lásku.“ (Zjevení 2,2–4)

V Žalmu 5 David píše: „Ty přece, Bože, nemáš rád podlost, nikdo zlý nemůže být u tebe hostem. Před tvýma očima neobstojí zpupní, v nenávisti máš všechny, kdo páchají ničemnosti.“ (Žalm 5,5-6)

Většině z nás je nepříjemná představa, že milující Bůh něco nenávidí, ale Davidův výrok, že Bůh nenávidí ty, co páchají ničemnosti, není problematický; je hluboký a zároveň poučný.