Petr byl člověk, se kterým se pravděpodobně všichni ztotožníme. Měl skvělé dny, a pak i docela hrozné dny, a Písmo nám to odhaluje. „Řekne jim: ‚A za koho mě pokládáte vy?‘ Šimon Petr odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.‘ “ (Matouš 16,15-18)

„Hospodine, jak mnoho je mých protivníků! Mnozí povstávají proti mně.“ (Žalm 3,2) Když David psal tento žalm, buď mnoho zakoušel od lidí, kteří na něj útočili na jedné frontě, nebo byl napaden současně na mnoha frontách.

„Může panna zapomenout na své šperky, nevěsta na svůj svatební pás? Můj lid však na mě zapomněl – kolik už je to let?“ (Jeremiáš 2,32)

Cituji tento verš z Bible, kdykoli kvůli zaneprázdněnosti zmeškám svůj každodenní modlitební čas. Vždy mě to žene zpátky na tiché místo, kde volám: „Pane, nechci na tebe zapomínat!“

„Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: ‚Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne‘ “ (Matouš 15,7-8).

Chci mluvit o rozptylování mysli během modliteb a uctívání - zejména v domě Božím. Ježíš nazýval pokrytci lidi, kteří přišli do jeho přítomnosti, ústa měli plná chvály, ale jejich mysl a srdce byly daleko. Přímo jim řekl: „Ctíte mě ústy - ale vaše mysl a srdce jsou ode mne daleko!“

„Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: ‚Pojďme rozlámat jejich okovy, shoďme ze sebe jejich provazy!‘ “ (Žalm 2,1-3) 

Všimněte si, co žalmista řekl o vůdcích národů. „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají …“ (Žalm 2,2).

Podívejme se na slovo, které Bůh dal Élímu, jednomu z kněží, o jeho synech: „Ano, řekl jsem, že tvůj dům a tvůj otcovský rod zůstanou v mé službě navěky. Teď ale Hospodin praví: V žádném případě! Ty, kdo mě ctí, poctím; ty, kdo mě znevažují, však zostudím. Hle, přicházejí dny, kdy zlomím tvou moc a moc tvého otcovského rodu! Nikdo ve tvém domě se nedočká stáří.‘“ (1. Samuelova 2,30-31) 

Bůh povolal Abrama, aby opustil svůj domov, zemi, rodinu, kulturu i dědictví. Opustil to všechno, a odešel do země, kam ho Bůh přivedl (viz Genesis 12). 

To je úžasná víra! S důvěrou nechal všechno za sebou a celým srdcem okamžitě zareagoval na slovo, které člověk slyší v srdci, ať už jako slyšitelný nebo tichý vnitřní hlas. Abram poslechl a odešel a vzal s sebou mladého synovce jménem Lot. 

Pokud říkáš, že jsi křesťan – že miluješ Ježíše a posloucháš ho – a přesto ho den za dnem zanedbáváš tím, že se nemodlíš, pak ho opravdu neznáš. Tvůj dům není postaven na skále; je postaven na písku a v těžkých časech se zhroutí.

„A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“ (Matouš 7,26-27)

Zákon nebyl zamýšlen pro člověka, jehož poslušnost pramení z touhy dělat Bohu radost. Člověk, který miluje Boha, se neptá, jestli jeho jednání vyhoví zákonu nebo ne, jestli je něco povoleno nebo zakázáno. Má jediné kritérium: „Co si můj Pán přeje?“