Čím hlubší vztah s někým máte, tím důležitější je vaše svědectví. To, co zde myslím svědectvím, není vyprávění o tom, jak jste uvěřili; ale to, jak žijete.

Satan často zaútočí na křesťany, aby zastavil Boží dílo. Dá dohromady nepřátele, aby zabránili práci nebo službě. Společně půjdou proti, a budou se snažit službu omezit nebo úplně zastavit. 

Nehemjáš byl Bohem povolán, aby znovu postavil hradby kolem Jeruzaléma. Práce obdivuhodně postupovaly kupředu a stěny rostly do výšky. Vtom však satan tzv. píchnul do vosího hnízda, aby to celé překazil. Čtyři významní muži se spikli proti Nehemjášovi. „Zamýšleli … provést mi něco zlého.“ (Nehemjáš 6,2)

Očekává Bůh něco od těch, kteří již byli pokropeni krví Ježíše Krista? Je s tím spojen nějaký závazek? Ano!

Pokud jsme byli pokropeni Ježíšovou krví, je nám nejprve přikázáno, abychom šli v pokoji a již nepochybovali. Když Mojžíš pokropil hříšné Izraelce krví, oni ani jednou nepochybovali, že jim bylo odpuštěno a že je Bůh přijal. Důvěřovali tomu pokropení.

Ve Starém zákoně čteme, že velekněz jednou ročně vcházel do nejsvětější svatyně, aby vykonal obřad smíření. Tento akt měl smazat hříchy lidí, aby lidé byli usmířeni a měli opět obecenství s nebeským Otcem.

Kněz vnesl do svatyně hrst kadidla, kadidelnici s hořícími uhlíky z oltáře a nádobu s krví ze zabitého dobytčete. Uvnitř nejsvětější svatyně byla schrána, která měla nahoře zlatý příkrov - slitovnici, kde „seděl“ Bůh. Byla tam jeho skutečná přítomnost.

V Exodu 24 čteme, jak Bůh uzavřel smlouvu s Izraelem. Bůh v podstatě zaslíbil: „Budete-li poslouchat má slova, budu vaším Bohem a vy budete mým lidem.“ (viz Jeremiáš 7,23) Když Mojžíš přečetl lidem zákon, odpověděli: „Rozumíme a budeme poslouchat.“ 

Smlouva musela být zpečetěna – potvrzena a uznána platnou – a to se mohlo stát pouze pokropením krví. List Židům nám říká, že „Mojžíš … vzal krev … a pokropil knihu Zákona i všechen lid.“ (Židům 9,19)

Žalm 1 začíná mocným výrokem: „Požehnaný je muž …“ (přel. z an.). Žádná jiná slova nemohou být pro křesťana v kterékoliv době důležitější.

Jak je možné vést požehnaný život bez ohledu na to, co může přijít? Když vidíme, v jakém zmatku je svět, jak o nás může platit, že „vše, co dělá, se zdaří“? (Žalm 1,3) Ostatně, co znamená být požehnaný?

Když věhlasný teolog, pastor a křesťanský mučedník Dietrich Bonhoeffer čekal v nacistickém koncentračním táboře na smrt, napsal dopis o ztrátě lidí, které milujeme. Ve zkratce napsal:

Ježíšova krev je nejcennějším darem, který nebeský Otec dal církvi, ale jen málo křesťanů chápe její důležitost a hodnotu.

Jediná věc, která může zrušit Boží nádherný záměr s námi, je tvrdošíjná pýcha. Vidíme to na životě krále Saula.

Písmo nám říká, že Boží Duch byl na něm ode dne, kdy ho prorok Samuel pomazal. Bůh povolal Saula a používal ho, ale v Saulovi bylo něco, co rychle vyšlo najevo: arogantní pýcha. Saul nikdy nevyznal ani nepřipustil své hříchy. Místo toho obviňoval ostatní, aby ospravedlnil své chování. Více se staral o to, jak vypadá, než o to, co si o něm myslí Bůh.

Byl to Petr, kdo prohlásil, že Ježíše nikdy neopustí. A nejenže pak zapřel, že zná Pána, ale dokonce z jeho úst vyšlo i rouhání.

„Potom ho ta služka uviděla znovu a začala říkat kolemstojícím: ‚Je to jeden z nich!‘ On to ale znovu zapíral. Po malé chvíli se kolemstojící znovu obrátili na Petra: ‚Určitě jsi jeden z nich. Vždyť jsi Galilejec!‘ Tehdy se začal zaklínat a přísahat: ‚Člověka, o kterém mluvíte, neznám!‘ “ (Marek 14,69-71)