Boží svatost vyžaduje za hřích hněv, ale Bůh miluje milosrdenství. Ježíšova krev uspokojila Boží spravedlnost, aby lidem Bůh mohl prokázat milosrdenství a milost.

Jednou za rok velekněz vstoupil do velesvatyně, aby vykonal obřad smíření za hříchy Izraele. Koupelí a důkladným očištěním se posvětil, vzal zlatou kadidelnici visící na třech řetězech, z oltáře vzal několik uhlíků, vložil je do kadidelnice, k nim dal hrst kadidla, vzal misku s krví býka a vstoupil do svatyně svatých.

Zacharjáš 3 popisuje velekněze Jošuu, jak stojí před Hospodinem, a po jeho pravici stojí satan, aby proti němu vznesl žalobu. Přítomen byl také anděl, kterým nejspíš byl Kristus, protože andělé nesoudí.

Jošua byl skutečný muž, nejen předobraz Krista. Byl veleknězem za časů Ezdráše a Nehemjáše. U Ezdráše 10,18 čteme, že někteří z Jošuovy rodiny se oženili s pohankou, což byl v té době nejhorší způsob, jak se Žid mohl pošpinit.

Někdy zažijeme zradu. To je tragická realita. Dojde k ní v manželství, rodinách, církvích i na pracovištích. Jsem Kristovým následovníkem, takže věřím, že o odpuštění se nedá diskutovat. Bible to objasňuje. „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si navzájem. Tak jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ (Koloským 3,12-13)

Bůh Otec ustanovil svého Syna, aby se stal naším veleknězem. Ježíš je nyní ve slávě – Člověk i Bůh – a zastupuje nás. Je oděn v rouchu velekněze, stojí před Otcem a přimlouvá se za nás.

Bylo nezbytné, aby na sebe Ježíš vzal lidskou přirozenost, a tak mohl projít vším, čím si procházíme na zemi my: odmítnutím, bolestí, zármutkem, pokušením. Ačkoli byl Bohem v těle, trpěl stejně jako člověk, nikoli jako Bůh, nýbrž jako člověk, se všemi lidskými slabostmi. To mu umožňuje, jakožto našemu Veleknězi, aby se za nás přimlouval s nesmírným soucitem: „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky“ (Židům 2,18).

Celá 17. kapitola Janova evangelia je o Ježíšově modlitbě za učedníky a jeho lid – za všechny, kdo mu uvěřili a následovali jej. Ježíš se však nemodlil jen za své následovníky, ale i za „ty, kteří skrze jejich slovo v něj uvěří“ (viz Jan 17,20).

Většina křesťanů ví o krvi, kterou za nás prolil Ježíš. Když Kristus zvedl kalich při poslední velikonoční večeři, řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lukáš 22,20)

Jeho oběť si připomínáme pokaždé, když máme Večeři Páně, ale to je asi vše, co většina křesťanů ví o Ježíšově krvi. Víme o krvi, která byla prolita, ale jen málo o krvi, která byla natřena.