Soucit není jen lítost nebo solidarita. Je to víc než dojetí k slzám nebo emocionální vzrušení. Soucit je milosrdenství doprovázené touhou věci změnit. Opravdový soucit nás nutí něco udělat.

Když Ježíš sloužil, odcházel na pustá místa, aby se modlil. Jednou dav lidí zjistil, kde se nachází. Lidé pěšky přišli za ním a přinesli k němu chromé, umírající, slepé a posedlé démony. Písmo říká: „… uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné.“ (Matouš 14,14)

Když jsem byl mladý, můj pozemský otec mě láskyplně káral, kdykoli jsem se choval špatně. Pokaždé, když mě potrestal, mě pak objal. I když jsem ho nechtěl obejmout, nikdy nezapomenu, jak jsem si položil hlavu na jeho rameno a ronil slzy. Otec mi vždycky řekl: „Miluji tě, Davide. Patříš Bohu a já nedovolím, aby tě dostal ďábel.“

Podobně i v Pavlově druhém dopise Korintským slyšíme láskyplné pokárání od nebeského Otce. Varuje nás, abychom se co nejvíce vzdálili hříchu a světu, a utíkal před zlem.

Někdy se divím, že Bůh o nás všechno ví a přitom nás miluje. Jsme tak nepříjemní, někdy lakomí, nehodní milování. Ve svém slitování Bůh stále říká každému z nás: „Chci tě; vybral jsem si tě, protože chci být tvým otcem.“

Mojžíš řekl: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ (Exodus 4,10)

Bůh pověřil Mojžíše vedením, ale Mojžíš pochyboval o svých schopnostech, protože neuměl dobře mluvit.

Nedávno jsem mluvil s mladou ženou, která navštívila církev, kde byl ve vstupní hale stánek, ve kterém si bylo možné nechat prorokovat budoucnost. Je to podobné jako u věštců, až na to, že nemusíte platit. Dělají, jako by proroctví bylo něco, co prorok může dělat automaticky; jako by Duch nemusel přijít a konat, a tak mohou prorokovat každému. Je vidět, že zde učí, že když jste Boží dítě, jakékoli myšlenky ve vaší hlavě musí být myšlenky Boží. Jen je vyslovit!

„Hospodine, nekárej mě ve svém rozhořčení, netrestej mě ve své zlobě.“ (Žalm 38,2)

V Žalmu 38 vidíme, že David si uvědomil, že potřebuje být pokárán za své hříchy, ale napsal: „Bože, prosím, nekárej mě v hněvu.“

Jako rodiče víme, že spravedlivé prosazování kázně je aktem lásky. Znamená to napravovat, kárat a vnášet do života mladého člověka Boží řád. David věděl, že potřebuje Boží spravedlivé pokárání a ukáznění.

Smyslem důvěrného vztahu s Ježíšem je mít zjevení, kým je Otec. Pokud nemáte oči otevřené na Otce, nevstoupili jste do plnosti důvěrného vztahu s Kristem.

V podstatě řekl Ježíš učedníkům: „Potřebujete zjevení, kým je váš Otec. Musíte být schopni učit ty, kteří jsou jako ovce bez pastýře. Myslí si, že nikoho nezajímají, že jsou nemanželské děti, takže musíte jednat a mluvit, jako já. Potřebují vědět, že mají milujícího Otce v nebesích.“ (viz Jan 14,6-9)

Ježíše muselo šokovat, když slyšel Tomáše říkat: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ (Jan 14,5)

Tím se Tomáš přiznal. Učedníci chodili s Ježíšem tři roky, ale promeškali zjevení Otce. Nepoznali jeho lásku, péči ani něhu. „Ukaž nám Otce,“ požádal Tomáš, ale právě to Ježíš poslední tři roky dělal.

Ježíš přišel na zem jako člověk, aby vykoupil lidstvo z hříchu a ze všech druhů otroctví a vězení. Tato skutečnost je potvrzena v myslích a srdcích většiny křesťanů; ale Kristus také přišel na zem, aby nám zjevil nebeského Otce.

Ježíš řekl učedníkům: „Otec mě poslal“ (Jan 5,36). Řekl: „Sám od sebe nemohu dělat nic … nehledám svou vůli, ale vůli Otce, který mě poslal“ (Jan 5,30), později prohlásil: „… jdu k Otci“ (Jan 14,12).

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Rozkaž Izraelcům, ať se obrátí a utáboří před Pi-chirotem, mezi Migdolem a mořem. Utábořte se u moře naproti Baal-cefonu. Farao si o Izraelcích pomyslí: ‚Zabloudili v zemi, sevřela je poušť!‘ “ (Exodus 14,1-3)