Kdo vám říká, že jste nehodní, špatní, nepoužitelní pro Boha? Kdo vám neustále připomíná, že jste slabí, bezmocní nebo že nikdy nedosáhnete Božích měřítek?

Všichni víme, že tento hlas pochází od samotného ďábla. On je ten, kdo vás udržuje v přesvědčení, že se na vás Bůh hněvá. Celý den slyšíte satanovy lži, které přicházejí přímo z hlubin pekla.

Duch svatý nás povolal, abychom byli společenstvím evangelia. Dnes se mnoho církví snaží mít společenství, ale netvoří opravdové biblické společenství, protože evangelium v jejich společenství není uplatňováno. Nevědí, jak se skutečně navzájem milovat, protože se snaží mít společenství bez Slova Božího.

Před lety jsem jako pastor prohodil: „Mám jedno zaměstnání, a to nevměšovat se do Boží cesty.“ Bůh ovšem jedná prostřednictvím lidí, a já věřím, že je nutné důvěřovat Božímu povolání a obdarování; ale nikdy bychom neměli být zaměření na sebe. Naše síla spočívá v moci a práci Ducha svatého.

Řídit se tím je o hodně těžší, než se zdá. Naše srdce chtějí shrábnout zásluhu nebo alespoň cítit, že naše úloha je skutečně důležitá. Myslím si, že je to kvůli naší tělesnosti.

„Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.“ (Matouš 5,1)

Tento zástup, který následoval Ježíše na vrchol hory, se odhaduje na 5 000 až 10 000 lidí. Předchozí verše popisují, jací lidé za Ježíšem přišli: „Přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. A velké zástupy z Galileje, Desítiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly.“ (Matouš 4,24-25)

Někteří starší Izraele přišli k proroku Ezechielovi a hledali vedení od Hospodina. Tito muži nebyli jako mnozí Izraelité, kteří otevřeně skláněli svá kolena před modlami. Nenašli byste je v nějakém modlářském chrámu, kde by přinášeli oběti falešným bohům. Byli to vůdci lidu a chtěli vystupovat jako zbožní muži.

Neměli bychom muset cestovat mimo svou čtvrť, abychom uviděli největší obživení, jaké je si možné představit.

Bůh říká, že když se dělíme o chléb s hladovými, pozveme chudé do svého domu, oblékneme nahé a vydáme se do služby hladovějícím a trpícím, povede nás a bude se o nás neustále starat. Budeme jako zavlažovaná zahrada a jako pramen, jehož vody se nikdy neztratí (viz Izajáš 58,10-11).

Během své služby na zemi byl Ježíš ztělesněním Božího soucitu. Písmo často říká, že Kristus byl „pohnut soucitem“ nad utrpením lidí (viz Marek 6,34; 8,2). Jestliže tak tomu bylo v prvním století, jaký je zármutek nyní v srdci našeho Pána?

Věřím, že to je jediné, co Boha zdržuje před tím, aby už přišel a ukončil to všechno. Nikdy neuvěřím, že je to nějaký netečný duch sedící v nebi, kterým nepohne ani pohled na hrůzostrašné démony volně puštěné ve světě. Ne, je to soucitný Otec, který se trápí nad trpícími dětmi.

Když jsem byl ještě chlapec, můj otec, mě naučil velkou lekci víry. Řekl: „Synu, nejtěžší část víry je vždy poslední půlhodina. Když máš chuť se vzdát, když cítíš, že tvůj život vyjel z kolejí, když od Boha vůbec nic neslyšíš, prostě vydrž, protože poslední půlhodina je nejtěžší část víry.“

Nedokážu říct, na kolika modlitebních shromážděních, která jsem navštívil a kam přišlo málo lidí, pastor řekl: „Víme, že Ježíš řekl, že kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, je uprostřed nich.“

Jsem ale přesvědčen, že tím Ježíš neomlouvá špatnou účast. Bible je plná záznamů o lidech, kteří se s Bohem setkali sami, a ne se dvěma nebo třemi lidmi.

„Hledej své potěšení v Hospodinu, dá ti, po čem srdce tvé prahne.“ (Žalm 37,4) V tomto mocném úryvku ze Žalmu 37 David poukazuje na to, že potěšení v Pánu je propojené s tím, co chce Bůh udělat v našich životech.