„I ponesou svou zvrácenost. Zvrácenost toho, kdo se dotazuje, bude stejná jako zvrácenost proroka. To aby už ode mne dům izraelský nezbloudil a neposkvrňoval se už žádnými přestoupeními. I budou mým lidem a já budu jejich Bohem, je výrok Panovníka Hospodina“ (Ezechiel 14,10-11).
V jeruzalémské církvi v prvním století došlo k tomu, že „začali si ti, kdo mluvili řecky, stěžovat, že jejich vdovy jsou oproti hebrejským kráceny na denních přídělech jídla“ (viz Skutky 6,1). Přirozeně proto hledali pomoc u vedoucích církve.
„Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?“ (Žalm 73,13)
Žalmista Asaf procházel trápením, a když viděl snadný život zlých lidí, byl tím tak zmaten, že málem sklouzl do propasti naprosté nevěry. Už chtěl obvinit Boha, že ho opustil, že se o něj přestal starat. Téměř chtěl opustit bitvu a úplně se vzdát.
Bůh je dobrý. Dohlíží na vás a chrání vás. Ve vašem životě není jediná věc, jediný zvyk, hřích nebo emocionální problém, nad kterými by Ježíš neměl moc.
Když Nehemjáš přišel do Jeruzaléma a viděl hrozný stav města, které bylo v troskách, přinesl pro tamní židovský lid duchovní průlom a přestavbu města (viz kniha Nehemjáš).
Když jsem jako mladý muž odešel z Teen Challenge, pracoval jsem v restauraci za mzdu jen o 50 centů vyšší, než byla minimální mzda, ale především jsem byl vděčný za to, že patřím Kristu a že jsem dostal novou šanci v životě. Přišel za mnou jeden muž z chemické továrny a řekl: „Hele, chci tě zaměstnat. Chci ti pomoct.“ Najednou jsem měl práci, kde jsem vydělával trojnásobek předchozí mzdy. Přemohla mě vděčnost a pomyslel jsem si: „Nemůžu uvěřit, že jsem schopen takto uživit sebe a rodinu. Mám na kontě těžký zločin.
Boží slovo nám znovu a znovu říká, abychom utíkali před pokušením. Mnozí křesťané, kdykoliv čtou takové pasáže, automaticky reagují tak, že se začnou více snažit, aby ctili Boží příkazy. Přestože jsou jejich úmysly dobré, minou cíl.
„Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“ (Žalm 62,9)
Své každodenní schůzky s Bohem musíte považovat za důležitější a posvátnější než schůzky s lidmi, ať už jde o kohokoliv.
Jak trapné musí být pro nebe vidět, jak my křesťané nedokážeme ocenit majestát Boha, Krále slávy. Často ho lehkovážně necháváme čekat. Jedním mávnutím zrušíme plány na setkání s ním, a to vše kvůli nepatrné maličkosti.
Celé peklo se třese před účinnou a horlivou modlitbou jediného křesťana. Mocná modlitba jediného přímluvce zní v pekle jako hřmot hromu. Ani jeden centimetr pekelného prostoru nezůstane neovlivněn křesťanem, který zapírá sám sebe, bere svůj kříž a následuje Krista celým srdcem.
Přesto nesmíme zapomenout, že na duši, která volá v bolestné touze být více zakořeněna v Kristu, se zaměří satanovy intriky, aby v modlitbách ustala.
Když Jákob přišel na faraonův dvůr, měl 130 let. Josef, jeho ztracený syn, ho spěchal obejmout. Ukázalo se, že Josef byl druhým nejvyšším velitelem Egypta. Kamkoliv Jákob šel se svým synem, lidé se před Josefem skláněli s úctou a respektem (viz Genesis 46 a 47).
Když se farao zeptal Jákoba, kolik je mu let, odpověděl: „Dnů mého putování je sto třicet let. Léta mého života byla nečetná a zlá“ (Genesis 47,9). Hebrejština to čte takto: „Mých dnů bylo málo a byly smutné.“ Stručně řečeno, Jákob zažil spoustu utrpení.
„Ježíši však byla svěřena mnohem vznešenější služba, neboť se stal prostředníkem lepší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních.“ (Židům 8,6)
„Uzavřu novou smlouvu s domem Izraele a s domem Judy. Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta.“ (Židům 8,8-9)