Czech Devotionals

„Šalomoun, syn Davidův, pevně vládl svému království a Hospodin, jeho Bůh, byl s ním a nesmírně jej vyvýšil.“ (2. Paralipomenon 1,1)

Existuje fráze, kterou my křesťané častokrát používáme, abychom si navzájem poskytli útěchu. Říkáme: „Bůh je svrchovaný.“ Přináší to útěchu, ale co to přesně znamená?

Většinou si myslíme, že to znamená, že Bůh má vše pod kontrolou. I když fouká divoký vítr, náš život je v troskách a jsme plní strachu, můžeme se utěšovat vědomím, že to dopadne dobře. Proč? Protože Bůh je větší a silnější než chaos a všechny bouře.

Matka Tereza jednou řekla: „Zůstaň, kde jsi. Najdi si svou vlastní Kalkatu. Hledej nemocné, trpící a osamělé tam, kde právě jsi, ve vlastním domě, ve vlastní rodině, na svém pracovišti a ve své škole. Kalkatu najdeš po celém světě, pokud budeš mít otevřené oči. Všude, kamkoli půjdeš, nalezneš lidi nechtěné, nemilované, o které nikdo nepečuje, odmítnuté společností, zcela zapomenuté, ponechané napospas. Pomáhej jednomu člověku po druhém, nikdy ne najednou, a pokaždé začni osobou, která ti je nejblíže.“

„Budou vzhlížet ke mně. Nad tím, jehož probodli, budou naříkat“ (Zachariáš 12,10).

Tento verš se původně týkal židovského národa, ale Zachariášovo proroctví má také co říct církvi. Brzy přijde Duch svatý a bude jednat velmi osobně. Církev Ježíše Krista je tak otupěná hříchem, natřela ho na bílo a přehlížela ho, že až sestoupí Duch svatý, provede čistku. Bude u toho pláč, truchlení a zlomení – zúčtování s realitou toho, jak naše hříchy zarmucují srdce Boží.

Často slyšíme misionáře mluvit o velkých probuzeních po celém světě. Ovšem sklizeň je svázaná s Duchem modlitby. Ve Vietnamu, Číně, na Sibiři, v Amazonii, Africe a na mnoha dalších místech se Boží lid modlí s ohněm a vroucností, pláče a volá k Bohu, hledá jeho tvář, jedná s hříchem a obrací se ke spravedlnosti.

Výraz „prosba o smilování“ (viz Zachariáš 12,10), v některých překladech „úpěnlivá prosba“, se v Bibli používá pouze v případech, kde označuje volání nebo modlitbu, která je vyjádřena slovy. Není to tedy tichá modlitba o samotě nebo rozjímání; prosba o smilování souvisí s hlasem.

Bible říká, že Duch svatý bude vylit jako „Duch milosti a proseb o smilování“ (viz Zacharjáš 12,10).

Čím více se snažím poznávat Boha, tím více poznávám jeho přirozenost a charakter, a to stále více proměňuje můj život. Boží sláva v mém životě roste s tím, jak jej hledám. Není to jednorázová zkušenost, spíše jde o to hledat Boha v průběhu celého dne, v každý okamžik. Člen mého týmu to nedávno řekl takto: „Chození s Bohem je každodenní, neúnavné hledání Boha." 

Když byl apoštol Pavel vsazen do vězení, na první pohled to vypadalo, že je zlomený a jeho služba skončila. Byl v temné, páchnoucí cele ve vězení pro nejhorší zločince. A přece první věty jeho dopisu zněly: „Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud“ (Filipským 1,3-5). 

Boží lid v Judsku měl problém - pochybovali o Boží ochotě a moci vykoupit lidi, v nichž zakořenilo odpadlictví a modlářství. Řekli: ‚Marné řeči! Budeme žít podle svých vlastních plánů, každý se budeme řídit svým zarputilým a zlým srdcem.‘ “ (Jeremiáš 18,12) Judejci si mysleli: „Zašli jsme příliš daleko a není cesty zpět. Opustili jsme Pána, zesměšnili ho, zavrhli jsme ho a trápili ho. Je příliš pozdě. Ani Bůh nás nemůže přivést zpátky.“