Vzpomeňme si na Kornelia, centuria. Tento muž nebyl kazatelem ani kurátorem. Ve skutečnosti, tím, že byl Žid, se nepočítal mezi Boží lid. A přesto Písmo říká, že tento voják byl „člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmištědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ (Skutky 10:2)

Je tragédií, že mnoho služebníků dnes káže kázání bez života. Jejich poselství ani neusvědčuje z hříchu ani neodpovídá na hluboký pláč a volání srdce. Je to naprosto zločinné. Prázdné filosofie, chrlené v čase velkého hladu, způsobí v posluchačích pouze větší zármutek.

Ptal jsem se Pána, zda je dnes, v tomto čase milosti, možné žít tak, jak žil on. Dokážeme být zcela závislí na hlasu Otce ve slávě? Můžeme slyšet jeho instrukce do našich životů každý den, každou chvíli? Existuje i pro nás taková cesta, že bychom mohli říci: „Říkám pouze to, co slyším od Pána, a dělám pouze to, co vidím, že dělá on“?

Dostál Otec podmínkám své Smlouvy? Vedl Ježíše tak, jak slíbil? Vznášel se Duch svatý nad Božím Synem a dodával mu povzbuzení a útěchu? Provedl ho všemi zkouškami a zavedl ho domů jako slavného vítěze? Jistě o tom není pochyb! A Otec se zapřisáhl věčným slibem, že totéž učiní i pro nás.

Kniha Skutků popisuje Štěpána jako muže plného „víry a Ducha svatého, milosti a moci“ (Skutky 6:5, 8). Jednoho dne, když Štěpán svědčil o Ježíši skupině lidí na náměstí, udeřila tragédie. Náboženští fanatici se rozhodli k hanebné věci – vzali kameny a Štěpána doslova kamenovali k smrti.

Písmo nám říká, že v případě nutnosti Ježíš uzdravil „všechny, kteří se ho dotkli.“ (viz Marek 6:56). Přesto jindy nikoho neuzdravil pro lidskou nevíru. Jak Ježíš věděl, kdy uzdravovat a kdy ne? Musel slyšet tichý jemný hlas svého Otce, který mu dával slovo vedení. A on jásal, že slyšel hlas svého Otce.

Kristus slyšel promlouvat hlas svého Otce v hodinách, kdy s Ním byl o samotě. Ježíš skutečně obdržel každé slovo povzbuzení, každé prorocké varování při modlitbě. Prosil Otce, chválil Ho a poddával se Jeho vůli. A po každém zázraku, každém vyučování, každé konfrontaci s farizeji Ježíš spěchal zpátky do společenství s Otcem.

Ježíš musel při své pozemské službě denně spoléhat na vnitřní hlas svého Otce. Musel být na svém Otci závislý po celou dobu, aby slyšel, co mu jeho hlas přikazuje. Jinak by Kristus prostě nemohl činit to, co činil. Musel slyšet hlas svého Otce v každé chvíli, při každém zázraku, a to každý den.

Jak mohl Ježíš slyšet tichý hlas svého Otce? Bible nám ukazuje, že se tak dělo při modlitbě. Znovu a znovu Ježíš odcházel na osamělé místo, aby se modlil. Učil se naslouchat Otcovu hlasu, když byl na kolenou, a Otec mu věrně ukazoval všechno, co má dělat a říkat.

Ježíš žil na zemi v naprosté závislosti na nebeském Otci. Náš Spasitel nic neučinil ani neřekl, dokud to nejprve nezkonzultoval se svým Otcem ve slávě. A nevykonal žádný zázrak kromě těch, které mu Otec přikázal vykonat. Prohlásil: „Mluvím tak, jak mě naučil Otec. … Nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu“ (Jan 8:28-29).

Když čteme evangelia, vidíme, že vše co Ježíš dělal na zemi činil proto, aby se naplnila smlouva, kterou učinil s Otcem. Ježíš hledal ztracené ovce, otevíral oči slepých, křísil mrtvé, otevíral dveře vězení, mluvil slova věčného života, činil zázračné věci, vyháněl démony a uzdravoval všechny choroby. V každém verši evangelií Ježíš naplňoval věci, pro které jej Otec poslal.