Těsně předtím, než Ježíš uzdravil hluchého v Markovi 7. kapitole, čteme: "vzhlédl k nebi,vzdychl ....(Mk 7:34a, ČSP). Slovo pro vzdechnout zde označuje slyšitelný vzdech. Zjevně to bylo tak, že Ježíš se zatvářil ztrápeně a z Jeho srdce vyšlo zasténání. Samozřejmě muž je nemohl slyšet, protože byl hluchý - ale co to bylo za bolestivý povzdech?
Co udělal Ježíš ze všeho nejdříve, když k němu přivedli hluchého muže? „Vzal si ho stranou od zástupu“ (Marek 7:33). Kristus okamžitě věděl, co tento hluchý člověk chce. Dychtil po tom, aby se jej někdo dotkl, dychtil po svém vlastním zážitku. Nemohl se spokojit s něčím, co zakusil někdo jiný. Chtěl to zažít na vlastní kůži. Přál si, aby Ježíš otevřel jeho oči a osvobodil jeho jazyk. A mělo se to stát mezi nimi dvěma.
Muž, který byl hluchý a s vadou řeči, měl jedinou naději na uzdravení – dostat se k Ježíši (Marek 7:31-35). Musel se s ním osobně setkat.
V 7. kapitole Markova evangelia vidíme Ježíše činícího velký zázrak. O celém ději pojednává pouze pět veršů:
„Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: 'Effatha', což znamená 'otevři se!' I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně“ (Marek 7:31-35).
O židovských Velikonocích Ježíš vyučoval v chrámě. Shromáždil se velký zástup, který ho chtěl slyšet, neboť se o něm roznesla pověst, že říká silné výroky o lásce a činí mocné Boží skutky. Sotva se tento zástup prostých lidí sešel, hned se zde objevili náboženští vůdci.
Bylo to způsobené vírou, že Abraham poslechl volání Hospodina a šel vstříc zemi, kde obdržel zaslíbení a dědictví. Odešel a kráčel vírou, nevědíc kam míří. (viz Genesis 12:7)
Dokážeš si představit rozhovor, který se musel odehrát mezi Abrahamem a jeho krásnou manželkou, Sárou, když toto divoké dobrodružství započalo? Abraham byl úspěšný, vzkvétající a dobře zajištěný ve své komunitě. On i Sára tvrdě pracovali a užívali si ovoce svého úsilí. Po tom všem si to zasloužili, že?
Bůh dal mé matce bezmezný talent a schopnosti a chtěl si ji použít pro mocné věci svého království na zemi – přivádět nesčetné duše ke Kristu, vychovat dobrou rodinu, být výjimečnou manželkou a matkou.
"Neboť je mnoho pozvaných,ale málo vybraných." (Matouš 22:14, ČSP). Představuji si Boha, který se rozhlíží po hodovní síni a prohlašuje: "Po mnoho let jsem volal na Izrael skrze Moje apoštoly. Ale oni odmítli slyšet. Tito přítomní lidé odpověděli na moje volání, a říkám ti, oni byli vybráni. A já nedovolím satanovi odetnout nikoho z nich od mého Těla."
„Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu. Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.“ (Matouš 22:8-10)
Od Golgoty se evangelium rozmohlo po celém lidstvu: Židům i Pohanům, otrokům i svobodným, bohatým i chudým, dobrým i špatným. Tak „se svatební síň naplnila stolovníky“ (22:10). Prosím, rozuměj tomu, že tato scéna není o Svatebním obědě Beránka. Tito hosti jsou ti, kdo jsou pozorní k volání Krista jako Pána.
Ježíš prohlásil: „Já jsem ten chléb života.“ (Jan 6:35).
Tento chléb je to, čím se odlišujeme jako údy Jeho těla. Byli jsme odděleni od zbytku lidí, protože jíme z jediného bochníku: Ježíše Krista. „Všichni zajisté z jednoho chleba jíme“ (1. Korintským 10:17).
Někteří křesťané však nechtějí být připojeni k ostatním členům těla. Rozmlouvají s Ježíšem, ale záměrně se izolují od ostatních věřících. Nechtějí mít nic do činění s tělem, kromě hlavy.