Skeptici říkali Jozuovi: „Když přejdeme přes řeku Jordán, budeme muset čelit tolika nepřátelům jako nikdy předtím. Slyšel jsi ty zvěsti. V zemi, do níž jdeme, žije 31 různých králů a každý z nich nás bude chtít zabít. Víš, kolik králů jsme porazili v minulých 40 letech? Byli to pouze dva. Co si to vůbec myslíš? Jak by tohle mohl být Boží plán pro Izrael?“

Jozue věděl, že to bude těžké – vlastně přímo nemožné. Ale stejně tak věděl, pro Izrael vedla pouze jedna cesta: dopředu. Museli přejít řeku a udělat to s důvěrou, že Bůh pro ně zamýšlí to nejlepší.

Na počátku Davidovy veřejné služby je ohromný moment, kdy zabije obra zvaného Goliáš. David pocházel, v dnešní době bychom pravděpodobně řekli, z „dysfunkční rodiny“. Byl hrubě přehlížený a zanedbávaný. Jako dospívající chlapec odešel pást stádo do hor a vykonával osamělou a nebezpečnou práci.

Ježíšova cesta do Betanie, popsaná v 11. kapitole Janova evangelia, nebyla ani tak o Lazarově smrti, jako o smrti Ježíšově. Přemýšlejte: když nastal čas, aby šel Ježíš na kříž, jak by mohli Jeho učedníci vůbec věřit, že může být vzkříšen? Existoval jen jeden způsob, jak tomu mohli uvěřit. A to znamenalo, že Ježíš – v Betanii se svými milovanými přáteli – vstoupí do naprosto beznadějné situace a bude činit to, co je v lidských očích nemožné.

Napříč Žalmy a dalšími moudrými spisy jsme obeznámeni s tím, že máme Boha, který se směje, pláče, rmoutí a může být popuzen k hněvu. Stejně tak nám říká Nový Zákon, že máme v nebi velekněze, jehož dojímají pocity naší nemohoucnosti. Tentýž Člověk z masa a kostí, jenž byl Bohem na zemi, je nyní oslaveným Člověkem na věčnosti.

Bezpochyby je náš Pán Bohem, který cítí. A mně udivuje, jak může být Ježíš nezraněný tou obrovskou nevírou, k níž dnes dochází všude na světě.

Jak často dnes Církev zraňuje Pána svou nevírou?

19. kapitola Lukášova evengelia nám působivě vykresluje, jak Ježíš naposled vstupoval do Jeruzaléma. Kristus se blíží k městu na oslu a obrovské zástupy Mu provolávají chválu. Vyjel od Olivetské hory a čím více se blížil k městské bráně, tím početnější zástup Ho obklopoval. Poté před Ním lidé prostírali na cestu své pláště, mávali palmovými ratolestmi a volali: „Už je tady! Přišla hodina, kdy přijíždí Král Izraele. Do Jeruzaléma přišel pokoj. Konečně tu máme Jeho království!“

V srdcích zkažených lidí narůstá hněv vůči jménu Ježíš. Všude po světě roste palčivá nenávist k Božímu slovu. Bezbožní lidé pohrdají Biblí, vysmívají se jí a proklínají ji. Ptám se vás: co takového je na jménu Ježíš, že při pouhé zmínce rozněcuje takový hněv? Žádné jiné jméno není v takovém pohrdání, ani v žádném jiném jménu kromě Jeho není spasení. "A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni“ (Skutky 4:12).

Přejití Izraele přes Jordán se událo v čase sklizně. Během tohoto období jsou břehy řeky ne jen plné, ale přímo přetékající. Řečeno jednoduše, byl to ten nejhorší čas na přejití.

Pochybovači kolem Jozua by se jistě posmívali, „Vybral jsi nesprávný čas, Jozue. Máme těhotné ženy, nemocné, staré. Toto nemůže být od Boha.“

Avšak Hospodin nás povolává do věcí, které jsou lidsky a fyzicky nemožné. Dívá se na naši situaci a říká, „Podmínky jsou skvělé pro to, abych mohl skrze svůj lid jednat. Teď svět uvidí, jak mě těší, když svým služebníkům dopřávám vše, co potřebují.“

Kdybych měl říci jednu věc, kterou jsme se naučili při naší službě – když jsme čelili nepříteli na jeho území, znovu a znovu, den za dnem, týden za týdnem – tak říkám to, že Satan je zbabělec. Vybírá si mezi námi ty nejslabší, nejbezbrannější a nejzoufalejší. Je jako školní tyran, který šikanuje malé děti na hřišti, ale běží se schovat, jakmile se ukáže dítě stejně velké jako on. Stejně tak Satan uteče, jakmile zahlédne opravdovou moc.

Krále Davida děsil duch jeho doby, který se tak stavěl proti Bohu. Volal k Němu, "Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak prudkou nenávistí nenávidí mě!" (Žalm 25:19). A stejně tak v Žalmu 124:2-3 čteme, "Kdyby s námi nebyl Hospodin tenkrát, když nás lidé napadli, tehdy by nás zaživa spolykali ve svém zuřivém běsnění."

David vyjadřuje to, co cítí mnozí v dnešní Církvi. Někdy se zdá, že jsme proti těm šikujícím se silám zla bezmocní. Jen těžko se dá pochopit, jak je morálka naší země den za dnem zadupávána do země. 

Radikální, pohanské náboženství se stává jakýmsi Babylonem současnosti s podobně šílenými vůdci, jako byl král Nabukadnezar. Toto náboženství ohrožuje celý svět, když vyžaduje, abychom uctívali jeho božstvo. Teroristické organizace s oporou v náboženství hlásají: „Klaňte se našemu bohu, nebo budeme vyhazovat do vzduchu vaše letadla. Odpálíme bomby ve vašich městech, vlacích, autobusech a tunelech. Budeme vás unášet, mučit a stínat. Naše náboženství převládne.“