Napříč Žalmy a dalšími moudrými spisy jsme obeznámeni s tím, že máme Boha, který se směje, pláče, rmoutí a může být popuzen k hněvu. Stejně tak nám říká Nový Zákon, že máme v nebi velekněze, jehož dojímají pocity naší nemohoucnosti. Tentýž Člověk z masa a kostí, jenž byl Bohem na zemi, je nyní oslaveným Člověkem na věčnosti.
Bezpochyby je náš Pán Bohem, který cítí. A mně udivuje, jak může být Ježíš nezraněný tou obrovskou nevírou, k níž dnes dochází všude na světě.
Jak často dnes Církev zraňuje Pána svou nevírou?
Přemýšlím o nevíře učedníků, kteří byli s Ježíšem ve člunu, když se přes ně začaly přelévat vlny. Jak musel být Ježíš zraněn, když Ho oslovili vyčítavými slovy, z nichž byla patrná nevíra: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Marek 4:38).
A co ty chvíle, kdy Ježíš zázračně nasytil zástupy lidí pouhou hrstkou ryb a chlebů? Tento zázrak učinil dvakrát a celkem tak nasytil 9 000, nepočítaje ženy a děti. A přesto ani po těchto zázracích neměli Ježíšovi učedníci víru. Po jednom takovém zázračném nasycení k nim Kristus promluvil o kvasu farizeů a oni „mezi sebou začali rozmlouvat, že nemají chleba“ (Marek 8:16).
Ježíš musel být jejich slovy šokován. Právě před očima svých učedníků zázračně rozmnožil chleba pro davy lidí. Samozřejmě Ho jejich slova zranila a odpověděl jim: „Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali? … Ještě nechápete?“ (Marek 8:17-19, 21).