Nezáleží na tom, kolikrát zakusím Boží moc – pokaždé mě to znovu ohromí. Vždy budu stát plný úžasu nad tím, jak Pán dokáže přivést i to nejchladnější a nejtvrdší srdce k pokání. Nad tím, jak zvládne během okamžiku rozehnat satanovy síly, obnažit nejhlubší části srdce člověka a nechat ho padnout na kolena před křížem.

Nezáleží na tom, jak moc to vypadá, že satan vyhrává tuto válku – vím, že je jen otázkou času, než Hospodin zasáhne a převezme velení. Udeří na satana a zažene ho plného strachu do tmavého kouta.

Zředěné polovičaté evangelium je před Bohem ohavnost. Mohl bych vám třeba napsat, "Ježíš tě miluje a chce ti požehnat. Chce, aby sis užíval život. Touží dávat ti jeden zázrak za druhým".

„Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem“ (1. Korintským 11:31-32). Jak tedy máme soudit sami sebe?

Předkládám kritérium, podle kterého neustále soudím sebe: Ptám se: „Bráním nějak Kristovu evangeliu?“ Víme, že svět sice nemůže evangeliu bránit, ale mohou mu bránit ti, kdo je káží. Pavel tímto způsobem soudil sám sebe, jak píše: „Raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu“ (1. Korintským 9:12).

Bůh skrze Pavlovo uvěznění v Římě úžasně jednal. Pán nepotřeboval omračující metody, aby jeho evangelium postupovalo kupředu. Potřeboval pouze jednoho služebníka. A ten byl ukrytý v boční uličce, v malém pronajatém domku hlídaném stráží. A po dobu dvou let k němu, do jeho nouzového vězení, přicházel neustálý přísun hladovějících duší ze všech společenských postavení (viz Skutky 28:30-31).

Kniha Skutků se uzavírá úžasnou poznámkou. Poslední dva verše vypráví o tom, jak je Pavel v okovech v domácím vězení a doprovázen římskými vojáky. Přesto si přečti radostnou poznámku, kterou je popsána Pavlova situace: “Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek.” (Skutky 28:30–31).

Mnoho lidi v církvi v dnešní době žije tak, jako by přijali porážku. Jejich myšlenky jsou ovládány pochybností spíše než vírou a žijí s navyklými vzory hříchu. Ponechávají si víru sami pro sebe a myslí si, že pokud sami všelijak těžce zápasí, tak jak by mohli vůbec pomoci někomu jinému? Takto vypadá křesťanský život bez moci vzkříšení.

Křesťanská církev se zrodila skrze moc Ducha svatého. Když čteme knihu Skutků a novozákonní epištoly, vidíme obraz rané církve; vidíme, jakou ji Bůh chtěl mít. „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Skutky 2:42).

Když byl Ježíš na zemi, tak svědčil: "Horlivost pro tvůj dům mne stráví."(Jan 2:17, B21). Nyní  je jeho poselstvím pro křesťany v Sardách, a také pro nás, toto:"Radovali jste se z mojí přízně, majíce všude dobré jméno. Byli jste požehnáni mocným uctíváním a kázáním. Ale namísto toho, aby jste se posunuli kupředu, začali jste přemýšlet takto: "Máme hotovo. Odpočívali jste. Nebyli jste už bdělí, a začala se mezi vámi šířit lhostejnost. Usadili jste se  v duchovní komfortní zóně. Nepokračovali jste v naplňování poslání, které jsem vám svěřil."

Církev v Sardách začala s velkou apoštolskou mocí, s Božím požehnáním a Boží přízní. Ve třetí kapitole Zjevení říká Kristus pastoru v Sardách: „Vím, že tě na začátku provázela mocná pověst, dovolil jsi ale, aby se vytratil život, který jsem ti dal. Řekni svému sboru: 'Jste mrtví. Budete schopni slyšet toto slovo, přijmout je a díky němu se znovu zapálit?'“

Jako nepřítel naší duše se dožaduje slyšení naše přirozenost. Vždycky trvá na tom, že je v pořádku, když čas od času uspokojíme její touhy; že vše, co potřebujeme, je přítel, který nás podpoří; a že Bůh našim rozhodnutím bude žehnat.