Ve třetí kapitole knihy Daniel čteme, že král Nebúkadnesar zhotovil v Babylóně zlatého boha a vyžadoval, aby byl tento bůh uctíván. Každý úředník, zmocněnec a obyvatel ve více než stech babylónských provinciích musel před tímto bohem padnou na zem, jinak čelil smrti. Existovaly pouze dvě volby: poklonit se nebo být upálen. Kdokoli by odmítl uctívat Nebúkadnesarovu modlu, byl by zaživa spálen v obrovské peci.

Jednou, když jsem se vydal na „modlitební procházku“ a hovořil s Bohem o svých starostech se zdravím u několika členů rodiny, promluvily ke mně tyto biblické verše: „A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? … A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo nevěřili?“ (Židům 3:17-18). V slzách jsem se modlil: „Pane, tito lidé Tě zarmoutili! Zarmoutil jsem Tě i já kvůli své nevíře? Ježíši, přes padesát let s Tebou zažívám drahocenné chvíle. Miluji Tě a vím, že Ty miluješ mne, nedávno jsem ale měl ve své mysli nějaké pochybnosti.

Svět je plný knih o Bohu Otci, jenž stvořil vesmír, a o Božím Synu Ježíši je napsáno více knih než o komkoli jiném, kdo chodil kdy po této planetě. Není ale divné, že daleko méně knih bylo napsáno o Bohu Duchu svatém?

 „Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru.“ (Židům 3:19) Pouze jeden hřích bránil Izraeli ve vejití do zaslíbené země.

Kanaán představuje místo odpočinku, pokoje, úrodnosti, jistoty, naplnění, spokojenosti, všeho, po čem opravdový křesťan touží. Je to také místo, kde Pán jasně mluví ke svému lidu, udává mu směr, „Toto je cesta, běžte po ní.“ Ale Izrael do zaslíbené země nemohl vejít.

V první kapitole Lukáše se dočteme o příběhu, který popisuje, jak vážné důsledky má nedůvěřování Bohu. Pamatujete si příběh zbožného Zachariáše, otce Jana Křtitele? Zachariáš byl věrný kněz, který musel nést následky toho, že Hospodinu v jedné věci nedůvěřoval. Na jeho příběhu vidíme, jak Bůh bere tento hřích vážně.

„Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:16).

Kdy je pro nás „pravý čas“? Je to vždy, když zklameme našeho požehnaného Pána. V okamžik, kdy zhřešíme, potřebujeme milost a slitování a Bůh nás zve, abychom směle přistoupili k Jeho trůnu, s důvěrou, že dostaneme všechno potřebné. Nemáme k Němu přicházet pouze, když se cítíme být bezúhonní nebo svatí; máme přicházet pokaždé, když něco potřebujeme.

Hřích nás nutí, abychom se ukryli před Boží přítomností. Podstata nevíry u křesťanů je tato: když zhřešíme a zklameme Boha, chceme z Jeho přítomnosti utéct. Myslíme si, že je natolik rozzlobený, že s námi nechce mít obecenství. Jak by vůbec mohl s námi sdílet důvěrnosti, když jsme tak těžce zhřešili?

V průběhu let začne mnoho vážných křesťanů ve své víře klesat — snad kvůli hlubokému zklamání v předchozí zkušenosti. Aby postoupili ve víře dopředu, musejí tato zklamání "přejít" a naučit se důvěřovat Bohu novým způsobem. 

Důvěřuješ snad Bohu kvůli požehnání, které spočinulo na tvé rodině a dětech? Nebo mu důvěřuješ proto, že očekáváš splnění určité věci ve svém životě? Možná hledáš u Boha osvobození od notorické svázanosti nebo chceš osvobodit od nějaké vnitřní bitvy, která ti brání Mu důvěřovat. 

„Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe“ (Matouš 17,27).

Ježíš právě Matoušovi vysvětlil, že jsou od chrámové daně osvobozeni. Přesto však říká: „Abychom je nepohoršili.“ Jinými slovy – aby naše svědectví v jejich očích neubylo na významu, aby si na nás na ulici neukazovali a neříkali: „Jsou to zloději. Neplatí chrámovou daň!“

V Danielovi 3 vidíme působivý příklad toho, jakou moc má chvála v čase soužení. Je tu příběh o třech hebrejských mladících, které dal král Nabukadnezar  hodit do rozpálené pece. Nebyla to zkouška víry těch chlapců; naopak, jejich víra je do této situace dostala. Je zřejmé, že Bohu šlo o něco jiného. Zamysleme se nad tím: pohanští Babyloňané neslyšeli na modlitby nebo učení mladých Hebrejů. Jejich moudrost a vědomosti, ani jejich svatý způsob života na ně neudělaly valný dojem.