„Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci“ (1. Korintským 2,4-5). Pavel byl všechno, jen ne slabý; ve skutečnosti byl vůdcem mezi vůdci. Jednou dokonce zmínil, že neudělal žádné přestoupení proti zákonu (viz Filipským 3,6).

Základem křesťanství je ospravedlnění vírou. Nikdy nebudete mít skutečný pokoj a odpočinek, pokud nepoznáte, že vaše vlastní skutky spravedlnosti vás nikdy nemohou ospravedlnit v Božích očích. Možná se cítíte dobře díky dobrým skutkům, které děláte, a pravděpodobně si užíváte okamžiky vítězství, kdykoli odoláte pokušení. Tehdy cítíte na sobě Boží přízeň. Ale druhý den sklouznete zpět do hříchu a ztratíte radost. Proč? Protože člověk vždycky upadne. Žádná lidská spravedlnost nikdy neobstojí před Bohem. Jsme jím přijati pouze skrze Krista.

Je možné, aby se spravedliví, zbožní, Duchem naplnění křesťané dostali do bodu, kdy jsou natolik na dně a skleslí, že cítí, že již nemohou dál? Mohou se ocitnout až na pokraji sil? Jedná se o věřící, kteří jsou blízko Ježíši, znají jeho srdce i mysl, bojovali na modlitbách a zakusili jeho zázraky.

Předurčení, je jednoduše řečeno, Boží záměr s tvým životem. Je to Bohem stanovená či určená budoucnost. V Bibli čteme o mnoha mužích a ženách, které Bůh vyvolil pro určené dílo nebo službu, ale oni jeho plán nenaplnili. Začali správně, chvíli chodili v moci svého povolání, ale nakonec zemřeli v hanbě a zkáze – přišli o Boží vyvolení ve svém životě.

„Abych získal Krista a nalezen byl v něm ne s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře“ (Filipským 3,8-9). Jediná spravedlnost, kterou Bůh přijímá, je dokonalá spravedlnost Ježíše Krista, našeho Pána. A to je spravedlnost, kterou můžeme nalézt pouze vírou.

„Élí seděl na stolci u cesty a vyhlížel, protože se v srdci třásl o Boží truhlu.“ (1. Samuelova 4,13)

Slovo „třásl“, jak se zde používá, znamená být v mukách, jako při těžké dřině. Ělí v té době již byl starý a slabý, jeho oči pohasly, jeho duchovní vedení upadalo a jeho vlastní synové byli zkorumpovaní. Situace vypadala beznadějně.

„Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do jeho domu a zaujal místo u stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala mu nohy a mazala vzácným olejem.“ (Lukáš 7,36-38)

Jedním z nejčastěji slyšených slovních obratů je: „Bůh odpovídá na modlitbu!“ Přesto ale to je jen polovina pravdy. Celá pravda je: „Bůh více než odpovídá na modlitbu!“

Například vezměte děti Izraele. V podstatě Ozeáš prorokoval Izraeli: „Odpadáte, ale jste stále Boží lid. Nyní se navraťte k Hospodinu a modlete se.“

„Požehnán buď Hospodin, že za kořist nás nedal jejich zubům! Unikli jsme jako ptáče z osidla lovců … Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi.“ (Žalm 124,6-8)

Lovci byli tenkrát, před vynálezem střelných zbraní, profesionálními chytači ptáků. Zajali ptáče tím, že na zem rozprostřeli síť a do ní umístili past. Po zemi blízko pasti rozházeli obilí a potom, když ptáče zobalo obilí, past zaklapla a síť se přes ně nahrnula a nepustila je. Lovci chycené ptáky prodávali k různým účelům – jako domácí miláčky, jako oběti, jako potravu.

Když se pastýři zahleděli na dítě v jesličkách, uviděli Spasitele, který vykoupí celé lidstvo. Když jej spatřili mudrci, uviděli Krále, který porazí smrt. A proroci viděli Osvoboditele, který otevře dveře žaláře, odemkne okovy a osvobodí zajaté. Každý z nich měl svou vizi toho, kdo je Ježíš a proč přišel.