Když jsem jednou v létě seděl u sebe doma v kanceláři, měl jsem roztažené žaluzie a jasné ranní slunce svítilo skrz lamely. Mluvil jsem s někým po telefonu. Pamatuji si na přímý sluneční paprsek, neuvěřitelně zářivé pásmo světla, které dopadalo na moje koleno. Když hovořící řekl něco zábavného, zasmál jsem se a plácl se do kolene. Jakmile jsem uhodil do svých kalhot, vznesl se oblak něčeho - zřejmě prachu - a začal vířit vzduchem. Měl jsem na sobě čerstvě vyprané Dockersy, ovšem v mých kalhotách tábořil celý regiment mikročástic!

Asaf, Levita z kněžského rodu v Izraeli, byl zpěvákem, který sloužil ve sboru, který ustanovil král David, jako jeho vedoucí. Byl také žalmistou, který napsal pravdivě Žalm 77 poté, co upadl do deprese: „Pána jsem hledal v den svého soužení, bez přestání jsem ruce vzpínal po nocích, má duše se nenechala utěšit.“ (Žalm 77,3)

Ježíš řekl o Janovi: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší prorok než Jan Křtitel.“ (Lukáš 7,28) Kristus poctil tohoto zbožného muže. Byl to on, kdo rámci příprav na příchod Mesiáše měl pro něj připravit přímou cestu: „Připravte cestu Hospodinovu, napřimte v pustině silnici pro našeho Boha!“ (Izajáš 40,3)

„… Aby (Bůh) svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti.“ (Efezským 2,7)

Bůh nám prokázal svou lásku a milující dobrotu. Proto můžeme volat: „Halleluja! Bůh, Kristus a Duch svatý chtějí být blízko mě.“

Každý křesťan bude čelit pokušení a útrapám, ale uprostřed zkoušek může být plný chvály za věčnou Boží dobrotu k nám. Pavel píše, že právě proto nás Bůh posadit spolu s Kristem v nebi.

Bylo řečeno, že Kristus nás přivedl do nebeského království. Přesto, pokud je tomu tak, mnoho křesťanů je od toho daleko. Přemýšlejte o tom: pokud skutečně žijeme v Kristu, sedíme s ním v nebeské trůnní místnosti, jak může být věřící stále zotročen tělem? Dostali jsme svou pozici z nějakého důvodu. Ale mnozí v Kristově těle si to nenárokovali ani nepřivlastnili.

Když jsem vyrůstal, nikdy jsem plně neocenil úlohu svého otce, Davida Wilkersona, známého jako „strážce.“ Strávil hodiny v zápasech s Bohem, když jej čekala obtížná kázání na téma soud. Za mlada jsem nedokázal pochopit účel prorockých poselství. Moje Bible byla plná podtrhaných oddílů o milosti, pokoji a jednotě křesťanů, nikoli o soudu, hněvu a zmatku ve společnosti.

 „Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě poučuje moje srdce. Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ (Žalm 16, 7-8) David v zásadě prohlašuje: „Bůh je vždy se mnou a jsem odhodlaný udržet jeho přítomnost v mých myšlenkách. Věrně mě vede dnem i nocí. Nikdy jsem nemusel zmatkovat.“

„Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. Proto nebudeme se bát“ (Žalm 46,2). Je to úžasné slovo, ohromující. Bůh nám říká: „Díky mému Slovu se už nikdy nebudete muset bát. Můžete mít pokoj jako řeku a srdce naplněné radostí.“

Podle apoštola Pavla nás, věřící v Pána Ježíše, Bůh vzkřísil z duchovní smrti a usadil spolu s Kristem v nebeské říši. „I když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem – milostí jste zachráněni - a spolu s ním nás probudil k životu a spolu s ním posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši“ (Efezským 2, 5-6).

„Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec“ (Jan 8,28). Když Kristus sloužil na zemi, měl plný přístup k Otci. Řekl: „Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Cokoli dělá on, to podobně dělá i Syn“ (viz Jana 5,19 a 30). Ježíš se nemusel modlit, aby získal Otcovu mysl. Samozřejmě se modlil často a intenzivně, ale bylo to kvůli společenství s Otcem.