„Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec“ (Jan 8,28). Když Kristus sloužil na zemi, měl plný přístup k Otci. Řekl: „Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Cokoli dělá on, to podobně dělá i Syn“ (viz Jana 5,19 a 30). Ježíš se nemusel modlit, aby získal Otcovu mysl. Samozřejmě se modlil často a intenzivně, ale bylo to kvůli společenství s Otcem.
Ať už učil, léčil nebo vyháněl démony, v jeho každodenních činnostech modlitba měla jiný význam. Ježíš vždy věděl, že je v Otci, a Otec v něm. Nemusel „přicházet“ k Otci, aby věděl, co má dělat. Otec už přebýval v něm a dal se mu poznat. A Ježíš vždy slyšel tiché slovo: „To je cesta … tohle je třeba udělat.“
Dnes máme úplně stejný přístupu k Otci, jaký měl Kristus. Možná přemýšlíte: „Počkej chvíli, to je ohromující. Mám stejný přístup k Otci jako Ježíš, Stvořitel a Pán vesmíru?
Nedělejme však chybu. Stejně jako Ježíš i my se musíme modlit často a vroucně. Hledat Boha a čekat na Pána. Ale v našich každodenních činnostech, příchodech a odchodech, vztazích, rodinném životě nebo službě nemusíme odcházet do ústraní a prosit Boha o sílu nebo radu. Jeho Duch žije v nás. A Duch svatý nám zjevuje mysl a vůli Otce. Je vždy s námi a říká: „To je cesta, jdi do toho.“
Pravda o jednotě s Kristem byla skrytým tajemstvím církve až do doby, dokud nepřišel na scénu Pavel. Duch svatý použil Pavla ke zjevení tajemství, kterým je Kristus v nás, naděje slávy (viz Koloským 1,27).
Milovaní, toto není složitý problém. Jednoduše se zeptejte sami sebe, zda jste Ježíše přijali nejen jako svého Spasitele, ale i jako korunovaného Pána v nebi. A přijali jste, že tento Pán ve vás žije? Do našich duší jsme obdrželi nebe. Spasitel Ježíš Kristus přišel, aby nám dal mnohem víc než vykoupení. Přišel, abychom měli každý den plnost života.