Bůh řekl Izraeli: „Nevěřili jste Mi, když jsem vám řekl, že se není čeho bát, že budu bojovat za vás. Úplně jste zapomněli, že jsem vás nosil jako dítě a staral se o vás. Nikdy jste Mi nedůvěřovali, ačkoli jsem šel před vámi, ve dne jsem vám dal oblak, aby vás chránil před pražícím sluncem, a v tmavé noci vám můj oheň svítil na cestu a utěšoval vás. Ale vy jste přesto pochybovali, pošpinili Mě a udělali ze Mě lháře“ (viz Deuteronomium 1, 27-35).

Možná si vzpomínáš na starozákonní příběh o izraelských špezích, kteří byli posláni na výzvědy do Zaslíbené země. Vrátili se a říkali: „Ano, je to země oplývající mlékem a medem. Ale také je plná obrů a opevněných měst. Nedokážeme se postavit proti těmto lidem. Ve srovnání s nimi jsme jako pouhé kobylky“ (viz 4. Mojžíšova 13).
Nuže, tito muži neobviňovali Boha. Nikdy neřekli: „Bůh není schopen. Není dost silný.“ Neodvážili se vyslovit takovou nevíru. Místo toho se zaměřili na sebe a řekli: „My nejsme schopni. V očích našich nepřítel jsme jako pouhý hmyz.“

Většinou se kázání o Letnicích zaměřují na znamení a zázraky vykonané apoštoly. Nebo se klade důraz na 3 000 lidí spasených v jednom dni, nebo na zjevení rozdělených ohnivých jazyků. Málokdy však slyšíme o jedné důležité události, která se stala největším zázrakem ze všech – a poslala masy lidí zpět do jejich zemí s živým a neklamným zážitkem z poznání Ježíše.

Nastala poslední Ježíšova noc s učedníky a Ježíš věděl, že mu nezbývá moc času. Když povečeřeli, projevil Ježíš přání své přátele ještě naposledy vyučovat, dokud s nimi ještě je na zemi. Pobídl je slovy: „Vstaňte, pojďme odtud“ (Jan 14:31). Když s nimi procházel krajinou, vykládal jim toto podobenství:

Myslíme si, že když se nespoléháme na Boha v každodenních záležitostech, tak škodíme jen sami sobě. Myslíme si, že se prostě připravujeme o Jeho požehnání. Ale to není všechno. V první řadě zraňujeme a rozhněváváme Boha. A ten nás varuje, "Pokud mi nebudeš věřit, zatvrdíš svoje srdce".

Nedávno jsem potkal pastora, kterého znám už léta. Vždycky, když jsem se s ním v minulosti setkal, řekl jsem potom své ženě: „Ten člověk je tak povrchní. Jen se vychloubá a předvádí. Nechápu, jak mu Bůh mohl požehnat.“ Toho samého člověka jsem potkal znovu poté, co ve mně Duch svatý jednal ohledně souzení druhých. Tentokrát mi Duch řekl: „Miluj ho. Ztiš se a naslouchej mu. A pak se s ním modli.“

Jak si myslíš, že by Ježíš založil sbor ve tvém městě?

První věc, kterou by Kristus udělal, by bylo to, že by podnikl cestu pláče kolem tvého okolí. Písmo nám říká, „Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.“ (Lukáš 19:41-42)

Jestliže jsi v Ježíšově Církvi, potom uslyšíš od Ducha svatého silná poselství. Proč? Protože Duch v nás lká proti všemu tělesnému, na co myslíme, co říkáme, nebo co děláme. Ježíš říká: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky“ (Matouš 15:19).

Znakem každého opravdového Ježíšova následovníka je podřízenost každému Kristovu slovu. Takový služebník miluje pokárání. Pokárání totiž jedná v jeho srdci, a on vidí změnu, kterou pokárání přináší, a ví, že pro něho to znamená život.

Každá generace křesťanů musí zkoumat, jestli její misie a skutky vzdávají čest Bohu. Neustále se musíme ptát sami sebe: „Sloužíme ještě Pánu a svým bližním věrně a obětavě? Nebo směřujeme ke způsobu myšlení vyjádřené jediným přáním: „Ať jsme požehnáni.“?

Amerika je svědkem “kapitalistického křesťanství.” Cílem už neni duchovní růst, ale rozvoj v v hromadění majetku a financí. Ježíšův soud nad Laodicejsou církví v dnešní době platí pro mnoho církví.: “Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.” (viz Zjeveni 3:15-17),