Abraham byl mužem, jehož život byl stravován vírou, která se rozdává. Věděl, že víra bez skutků je mrtvá (viz Jakub 2:17). Genesis 14:11-16 používá jednoduchá, ale jasná slova, aby zjevila rozsah a krásu jeho rozhodnutí, když se dověděl, že Lot a jeho rodina byli zajati a o všechno přišli. “Když to Abram uslyšel . . . shromáždil třistaosmnáct svých oddaných mužů a pronásledoval nepřátele. . . . donesl zpět všechen majetek, také svého bratra Lota s jeho majetkem přivedl zpět, také ženy a lid” (14:14-16).

Pro všechny křesťany, kteří se někdy snažili sami přemoci skutky svého těla nebo s nimi vlastními silami bojovali, mám dobrou zprávu. Týká se to i vás? Kolikrát jste se pokoušeli prokousat se ve svém křesťanském životě k vítězství? Kolik jste toho Bohu naslibovali a vzápětí sliby porušili? Kolikrát jste se Ho snažili potěšit tím, že jste bojovali se svým chtíčem a zlozvyky, jen abyste znovu zklamali?

Až přijde den Soudu, budou lidé rozděleni na dvě skupiny, stejně jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Tyto skupiny budou stát v ten den před Pánem zvlášť, jedna napravo a druhá nalevo: svatí a hříšní. A budou odhaleny všechny zlé činy těch hříšných.

Písmo říká, že všechny skutky zlých lidí budou vyneseny na světlo a odhaleny. Každá špatná myšlenka, každá tajná touha, každý chtíč, každá ohavná představa, každé zapření Krista, každé zaklení – to vše bude ukázáno a odsouzeno.

„Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Židům 9:27). Jak dosvědčuje Písmo, naše životy zde na zemi jsou jako tráva (viz Žalm 102:11). Jeden den tady jsme, rosteme a prosperujeme, a další den se vytrácíme před očima. Jsme jako pára z našeho dechu, kterou vidíme za mlhy: v jednu chvíli jsme tady a v další odcházíme. A jsem přesvědčen, že právě ve chvíli, kdy se ocitneme na věčnosti, zjistíme, jak byly naše současné obavy a útrapy nicotné a kraťoučké. Také uvidíme, jak s námi byla po celou dobu Pánova přítomnost a jak nás střežila Jeho spasitelná a zachovávající moc.

Kdykoli čelíme potížím a pronásledováním, přichází satan a našeptává nám lži a obavy: „Jak tyto krize zvládneš? Co teď budeš dělat? Jestliže je Bůh věrný, jak mohl připustit, aby se ti to stalo? Jak mohl vystavit tvé milované tomuto riziku? Co bude s tebou, tvou rodinou, prací, službou?“

Když byl slovně napadán démonem, řekl mu Ježíš, “Umlkni a vyjdi z něho!” (Lukáš 4:35). Na to démon shodil toho muže dolů a vyšel z něj, aniž by mu více ublížil.

Jaké by to bylo v dnešní době, kdybyste věřili, že vaše manželství nemůže být už více poškozeno? Jaké by to bylo pro vás, kdybyste věřili, že vaše děti, které jsou daleko od Boha by mohly přijít zpět k Pánu a znát Jej?

Žít pod Božím vedením a zaopatřením je obrovská úleva. Spadne z tebe mnoho starostí. Nemusím přemýšlet odkud bude mé příští jídlo nebo kde budu spát. Vím, že Bůh nad tím vším panuje a nikdy mě nezklame.

Strachoval jsem se o své děti v počátcích mé služby. Věděl jsem, že moje minulost by mě mohla pronásledovat a přemýšlel jsem jestli prokletí, pod kterým žili mí rodiče přejde na moji rodinu. Věděl jsem, že se Satanu nelíbí, jak jsem ho napadal týden za týdnem na jeho vlastním dvorku. Neustále mě pronásledoval a já věděl, že bude dělat to stejné mé ženě a dětem.

Pavlův poslední list je adresován Timoteovi, mladému kazateli, jehož Pavel ordinoval jako biskupa církve v Efezu: „Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“ (2. Timoteovi 1,6-7). Čteme zde o ohni, který už téměř dohořívá a jehož uhlíky je třeba rozfoukat, aby zcela nezhasl. Pavel chtěl po Timoteovi, aby rozdmýchal plameny Ducha svatého. Varoval ho, že na tuto věc nesmí zapomínat, ale musí roznítit oheň a nechat ho plát.

„Já vás potěším – v Jeruzalémě dojdete útěchy“ (Izaiáš 66, 13).

To je ale proroctví! Tento verš hovoří o potěšení Církve, všech členů Kristova Těla, kteří se vzájemně podporují. Je to obraz Božího lidu, v němž utěšují jedni druhé a nosí břemena jedni druhých.

Obraz ještě potvrzuje Pavel v Novém zákoně: „Požehnán buď …Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha“ (2. Korintským 1, 3 – 4, kurzíva přidána).

Matka zůstává se svým nemocným dítětem, dokud se neuzdraví. Přetrpí dokonce, že dítě její lásku odmítá. Dítě může zhřešit, nedbat na matčina slova poučení a nápravy. Možná je přemáhá sklíčenost či nevěra, nebo se stává pyšným, tvrdohlavým a vzdorným. A přesto, ve všech těchto případech, se ho jeho matka nikdy nezřekne.