Ježíš prožil na Zemi 33 léta. Bylo to jen proto, aby zestárl a mohl podstoupit smrt na kříži? Bylo to kvůli Jeho zážitkům, aby se dalo o nich psát? Samozřejmě, že ne.

Během těch 33 let činil Ježíš něco, co by nikdo jiný nemohl dělat. Vzal každé biblické pravidlo, každý biblický zákon a princip, každou myšlenku, kterou Bůh určil, jak by měl vypadat spravedlivý život – svatý, čistý a zcela vydaný Bohu – a každou tuto jednotlivost naplnil.

Ježíš se ptal Svých učedníků: “Kdo říkají lidé, že jsem?” (viz Marek 8:27). Tato otázka je dnes aktuální a velmi důležitá. Co si myslí dnešní svět? Jaké je v dnešní moderní době jeho vnímání církve?

Pravdou je, že někdy špatně zacházíme s ostatními. Oddělujeme se od bratra nebo sestry, zraňujeme  a ubližujeme někomu, dokážeme špatně hovořit o lidech s  ostatními. A myslíme si, že je to „jen mezi mnou a Bohem“. Takže to vyznáme Pánu a činíme pokání. Pak jdeme svou cestou a myslíme si, že je vše v pořádku. Ale nepomysleli jsme na to, že jsme v průběhu nezranili jen bratra, zranili jsme Pána. A vskutku a učinili jsme to celému tělu Kristovu, protože jestli je jeden raněný, všichni jsou raněni.

Svět právě nyní potřebuje živoucí příklad Kristova milosrdenství. Tlaky nikdy nebyly větší. V Evropě i Spojených státech rasové tlaky hýbou společností a vkrádají se dokonce i do církví.

Nežij v mylném přesvědčení, že vláda se o tyto problémy může postarat. Drahé milosrdenství, kterého je potřeba po celém světě, může přijít pouze od těch, kteří zakoušejí a přijímají takové milosrdenství pro sebe. A toto je povolání církve Ježíše Krista. Máme nabízet milosrdenství, které obětuje naše já kvůli bratrovi nebo sestře - a, jak Ježíš názorně předvedl, -  i kvůli nepříteli.

Představte si Saulovu úzkost, když ho Kristus tváří v tvář konfrontoval s bolestnou skutečností. Pán Saulovi řekl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. (viz Skutky 9.4-5). Saul si myslel, že se prostě vypořádává s jednotlivci, konaje Boží práci, aby byli vykořeněni židovští kacíři.

Saul byl šokován pravdou: „Ježíš má duchovní tělo. On je hlavou a Jeho tělo – Jeho děti tady na zemi – je spojeno s hlavou. Je to jedno tělo, tvořené věřícími, kteří jsou tělem Jeho těla. A kdokoliv se staví proti jednomu z nich, staví se ve skutečnosti proti Němu.

Boží milosrdenství má úžasnou vysvobozující moc. Jeho milosrdenství láme řetězy veškerých závislostí a přenáší zástupy z království satana do Království Krista.

Byla doba, kdy si satan myslel, že zvítězil nad miliony narkomanů po celém světě. Vskutku se rozšířilo po celém světě, že jakmile tě ďábel spoutá, jsi navždy beznadějně spoutaný.

V každé generaci však Bůh sesílá Svého Ducha svatého do hlavních i vedlejších proudů.

Často, když Bůh říká křesťanům, že s nimi má velkolepé plány, křesťané reagují: „Když ale já nevím, Pane.“ Potom však přichází satan a říká jim: „Uvidíš, že tě zničím,“ a oni si pomyslí: „Ano, to by se mohlo stát.“

KOMU VĚŘÍŠ?

Lžím nepřítele věříme téměř více než Boží pravdě. Potom ale musíme dojít do bodu, kdy řekneme: „Ne, Bůh má pro můj život výzvu a vyšší plán. Budu stát pevně, neochvějně, neústupně – díky Boží milosti. Jeho moc ve mně mocně působí, jak říká Pavel“ (viz Koloským 1:29).

Ježíš si vybral, že bude dítětem údolí. Předtím, než přišel na zem, žil v takové slávě, kterou si vůbec neumíme představit. Syn krále vesmíru seděl na pravici Boží. On je Bůh. A přesto si vybral, že sestoupí ze svého trůnu a vstoupí do života v údolí. Vybral si, že bude žít mezi beznadějným a ztraceným stvořením. Pokořil sám sebe, zapřel sám sebe, opustil vše pro naši záchranu. Šel na kříž v hanbě, aby vytvořil most mezi údolím a vrcholkem hory.

Jak dobře víme, křesťanská církev se zrodila, když sestoupil Duch svatý. Několik hodin poté se zcela neočekávaně obrátily tisíce lidí a noví věřící vešli do požehnání nového rytmu sborového života. „Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách.“ (Skutky 2:42)

Zpočátku byla křesťanská doktrína předávána ústně, protože ještě nebyl sepsán Nový Zákon. Apoštolové hlásali evangelium a s ním spojená učení, jež slyšeli od Ježíše. To bylo Boží slovo, v němž první věřící „vytrvale zůstávali“.

V Žalmu 37:25 je neuvěřitelné zaslíbení těm, kteří byli předurčeni žít v antikřesťanském období dějin! "Byl jsem mladý a teď jsem starý, ale neviděl jsem spravedlivého, který by byl opuštěn a jehož potomstvo by žebralo o chléb."  Spravedliví nejsou nikdy opuštěni a ujišťuji tě, že ty nebudeš výjimkou!