Dnešní církev je plná mlčících svatých, kteří nechtějí dělat rozruch. Konec konců, nikdo si nepřeje potíže! Někteří učedníci ale byli potížisté. Pavel a Silas chodili v moci Ducha a „ve službě našeho Pána Ježíše Krista nasadili svůj život“ (Skutky 15,26). Při jedné příležitosti se Pavel setkal s věštkyní a vyhnal z ní zlého ducha, což vyvolalo v celém městě pozdvižení. Majitelé této osvobozené otrokyně přivlekli Pavla a Silase na náměstí před městskou správu. Potom je zbili a uvrhli do vězení (viz Skutky 16,16-24).

Ježíš přijde brzy! „Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy, jako první, vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy.“ (1.Tesalonickým 4,16-18)

V řečtině slovo povel znamená pobídnout slovem, probudit, přimět k akci. Všichni živí uslyší hlas anděla: „Je přede dveřmi! Ten, kterého milujete, přišel, aby vás odvedl pryč.“

Jedním z největších požehnání skutečných věřících je znát Boží hlas. I dnes můžeme slyšet Boží hlas stejně jako Abraham, Mojžíš, Samuel, David, jako Pavel, Petr a apoštolové.

Bůh vždy hledal lidi, kteří by naslouchali jeho hlasu. Ale v dnešní době se mnoho hlasů snaží předstírat, že jsou Božími hlasy, a tisíce lidí jsou jimi vedeny na scestí. Svůj život vložili do rukou učitele nebo kazatele, který se jim pak stal Bohem. Ale nikdo není neomylný, a proto musíte sami rozpoznat a slyšet Boží hlas, abyste posoudili správnost toho, co se učí.

Někteří lidé si myslí, že věřící by měli být vždy optimističtí, vždy si jisti tím, kam jít, sebevědomí a spokojení, ale mnohokrát naše úsměvy maskují bolest, zmatek a utrpení. Všichni skuteční muži a ženy Boží tyto věci zakusili. Pokud se cítíte duchovně, fyzicky a emocionálně zkrachovalí a víte, že bez dodání Kristovy nadpřirozené síly jednoduše nedokážete pokračovat, nejste sami. Ale buďte ujištěni tím, že i pro vás je připraveno vítězství!

„Pavel, z Boží vůle apoštol Ježíše Krista, svatým v Efezu a věrným v Kristu Ježíši. Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ (Efezským 1,1-2). Apoštola Pavla si vyvolil Bůh. Povolal jej z života, který žil dříve a přetvořil jej v někoho docela jiného. Na počátku epištoly bratřím do Efezu můžeme sledovat, jak z Pavlova srdce tryská chvála Pánu Ježíši, jeho velikosti a božství (viz Ef 1,3-14).

Když ďábel láká věřící k hříchu, je důležité, aby si uvědomili, že rád maluje nádherný a idylický obraz, ale nenamaluje ho celý – zamlčí nám utrpení, ztrátu, zármutek a bolest srdce. To dělá, aby tě vyřadil z boje. Nejpravděpodobněji to udělal na střeše, kde král David pozoroval ženu jiného muže. V onu kritickou chvíli David viděl před sebou obraz a učinil špatné rozhodnutí, kvůli kterému se dopustil cizoložství.

„Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem.“ (Skutky 5,15)

Apoštolové žili a sloužili v období zázraků. Dokonce i diakoni jako Štěpán a Filip, kteří sloužili u stolů, byli zmocněni Duchem svatým a dělali zázraky. Petr byl tak plný Ducha svatého, že nemocné přinášeli na ulice na lehátkách a nosítkách, aby jeho stín na ně padl a oni byli uzdraveni. Nebylo výjimečné vidět chromé, kteří byli uzdraveni a přišli do chrámu.

První církev se zrodila v zářivé slávě. Duch Svatý na ni sestoupil jako oheň a první křesťané mluvili v jazycích a prorokovali. Bázeň Boží na ně padla i na všechny, kteří je viděli a mnozí se obrátili. Byla to vítězná církev, nebála se Satana, neuctívala modly, ani soužení a pronásledování ji nezničilo. Byla to církev obmytá krví, která vítězně žila i umírala.

Pán touží po blízkém vztahu se svými drahými dětmi. Touží být o samotě s tím, koho miluje. „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí zjevně.“ (Matouš 6,6)

Pýcha je na vrcholu seznamu věcí, které Bůh nenávidí. „Neboť všechno, co je ve světě — žádost těla, žádost očí a pýcha života — není z Otce, ale ze světa.“ (1.Janova 2,16)

Většina křesťanů by připustila, že ještě nejsou u cíle, a v jejich životech jsou oblasti, které je třeba zlepšit, ale jen málo z nich by se považovalo za pyšné. Pýcha je nezávislost — pokora je závislost. Pýcha je neochota čekat, až Bůh bude jednat ve svém čase a svým způsobem. Pýcha se žene, aby vzala věci do svých rukou, když se zdá, že Bůh nepracuje dostatečně rychle.