Když si čteme o životě krále Davida, je na místě si klást otázku, jak se z něj stal tak silný Boží muž. Je ohromující, jakou měl víru, obzvlášť když čteme pasáž, kde se setkal s Goliášem. David před tímto bojem řekl něco neuvěřitelného.
Pavel napsal církvi: „Milovaní, nechtějte sami odplácet, ale dejte místo Božímu hněvu; neboť je psáno: ‚Má je pomsta, já odplatím,‘ praví Pán.“ (Římanům 12,19) Říká tím: „Vydržte křivdu. Položte ji a jděte dál. Choďte v Duchu.“
Pokud odmítneme odpustit zranění, která nám byla způsobena, musíme čelit následkům:
Naše vina bude větší než vina toho, kdo nám ránu způsobil.
Boží milosrdenství a milost vůči nám se uzavře. Věci se v našem životě začnou kazit, ale nebudeme tomu rozumět, protože budeme v neposlušnosti.
Písmo nám připomíná, co od nás Bůh skutečně chce. „Tu řekl Samuel: ‚Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, věnovat mu pozornost je víc než tuk beranů.‘“ (1. Samuelova 15,22)
Poslušnost je lepší než oběť. Říkám, že je také lepší než požehnání. To je nejhlubší význam příběhu Abrama, který na oltáři obětoval Izáka. Bůh mu řekl: „Jdi a udělej to.“ A on poslechl. Odešel Abram od oltáře se slovy: „Bůh změnil názor“? Myslím, že ne. Bůh chtěl poslušnost a Abram poslechl.
Po každém vítězství, které vyhrajeme nad tělem a ďáblem, bude brzy následovat ještě větší pokušení a útok. Satan se ve válce proti nám prostě nevzdá. Pokud ho jednou porazíme, zdvojnásobí síly a znovu zaútočí. Tak se ocitneme zpět v duchovní válce, o které jsme si mysleli, že jsme ji již vyhráli.
Mnoho lidí prohlašovalo, že následují Krista; přesto většina z nich opustila Ježíše jako zdroj své síly. Týká se to i těch, kteří slouží. Proč?
Nedávno jsem četl o historické události zvané Velké vyhnání. V roce 1662 v Anglii prohlásilo dva tisíce puritánských duchovních, že autoritu v anglikánské církvi by měl mít Bůh, nikoli král. Byli okamžitě odstraněni ze svých postů během jediného dne a donuceni opustit svou farnost a svůj lid a byli vyhnáni ze země. Mnozí z nich byli uvrženi do vězení a někteří byli popraveni. Jejich vliv se nesl historií a pomohl inspirovat Velké probuzení.
Ježíšovi byla dána veškerá autorita a moc na nebi i na zemi. V Janovi 13 čteme, jak se Ježíš připravoval na budoucí události, že bude vydán Římanům, přibit na kříž, na vzkříšení, návrat do nebe a usednutí po pravici Boží. Byl v centru Boží vůle, na prahu uskutečnění největších událostí v dějinách lidstva.
Mnoho křesťanů cituje jednu pasáž z Pavlova listu, ale nerozumí správně jejímu smyslu. „Žijeme sice v těle, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit pevnosti.“ (2. Korintským 10,3-4) Většina z nás si myslí, že pevnosti jsou sexuální přestupky, drogová závislost, alkoholismus nebo jiné navenek se projevující hříchy, které řadíme na první místo seznamu „nejhorších hříchů“. Ale Pavel zde mluví o něčem mnohem horším.
Největší nebezpečí, kterému čelíme, není v neschopnosti vidět Ježíše, když máme problémy, ale v tom, že místo něj vidíme přeludy. V Matoušovi 14. kapitole čteme, jak Ježíš přiměl učedníky nastoupit na loď, která mířila do bouře. Bible říká, že je poslal napřed na lodi. Musel vědět, že brzy přijde bouře. Kde zůstal Ježíš? Nahoře na kopci sledoval moře. O samotě se modlil a hledal Otce, potom v nejtemnějších hodinách noci vykročil na jezero, aby se setkal s učedníky.
Když Adam zhřešil, pokoušel se před Bohem ukrýt. Když Jonáš odmítl kázat v Ninive, ze strachu uprchl z Pánovy přítomnosti a jeho strach ho dohnal do oceánu. Petr utekl a hořce se rozplakal poté, co zapřel Krista.
Adam, Jonáš a Petr utekli od Boha. Nikoli proto, že by ztratili svou víru, nýbrž proto, že se báli, že je na ně Pán natolik rozhněvaný, že s nimi nebude mít slitování.