Každá generace křesťanů si musí zkontrolovat, jestli její poslání a činy ctí Boha. Neustále se musíme ptát: „Stále ještě věrně a obětavě sloužíme Pánu a svému bližnímu? Nebo už máme postoj ‚žehnej mi‘?“
Kristus přesně věděl, kde je srdce lidí, kteří ho začali následovat. „Hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.“ (Jan 6,26) Proč zde Ježíš odkazuje na „znamení“? Přemýšlejte o tom, k čemu slouží znamení. Znamení na něco ukazuje, není to věc sama. Když dopravní značka ukazuje: „Denver 60 mil“, víme, že ještě nejsme v Denveru, ale jsme na cestě. Stejným způsobem dával Ježíš učedníkům vědět, že o chleby a ryby nejde, ale odhaloval ji láskyplnou péči nebeského Otce. Jeho zázraky jsou známkami Jeho péče o nás.
Reakce davu odhalila jejich srdce. „Mojžíš jim dal jíst chléb z nebe“ (viz Jan 6,31). Užili Mojžíšův příklad proti Ježíši. Bylo to, jako když dítě manipuluje, jde za každým rodičem a snaží se dostat, co chce. Hledáme Boha v našem středu nebo jen hledáme Jeho zaopatření? Buďme upřímní, často když se modlíme, chceme odpověď nyní, dnes, v tuto hodinu. To je neblahý rys kultury naší doby „mít vše teď“. V duchovním smyslu nám chybí obrovská hodnota, kterou si držela ta největší generace: vírou nakonec uvidíme velká požehnání.
Pro křesťana není poznání Boha o tom, že bude „nyní požehnán“. Pán se nebude ohýbat pro naše touhy, aby nám dal vše, co chceme a kdy to chceme. Jeho touhou je mít s námi vztah - trvalý, dlouhodobý vztah, který přináší trvalé ovoce. Jeho požehnání tedy není cílem celého vztahu, ale je známkou Jeho věrnosti a soucitu - rysy, po kterých by každý z nás ve vztahu toužil. Kristovy zázraky byly důkazem těchto krásných vlastností.