Kniha Zjevení nám popisuje úžasné scény andělů, kteří za přítomnosti Boha provolávají neustálou chválu. Mají zakryté tváře a klanějí se mu a volají: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh Všemohoucí, který byl, který je a který přichází“ (Zjevení 4,8). Tyto mocné bytosti připraví nebeské pódium pro toho, kdo je veliký, vyvýšený a jehož jméno je nad každé jméno.
Popis velebení Boha nám má ukázat, že Boží přítomnost přináší světlo. Ukazuje nám rozdíl mezi zrnem a plevami v našich životech. Proto se Boží slovo nazývá tavičův oheň – ono očišťuje (viz Malachiáš 3,3). Boží slovo je také přirovnáváno k meči, který proniká do hloubky a seká (viz Židům 4,12). Tyto nástroje se používají k oddělování čistého od nečistého.
Oheň a meč nejsou zrovna příjemné věci. Naopak, jsou dost nepříjemné a raději se jim vyhneme. Modlíme se za klid a radost do svých životů, zaměstnání, domovů, do všeho konání, Bible nás nenechává na pochybách - naše srdce mají sklon volat: „Říkejte nám jen lichotky a prorokujte lži!“ (Izajáš 30,10) A svět je vždy připraven ukojit naše světské touhy.
Nehledejme v Bibli jen povzbuzující verše, nepřehlížejme ty, které nás mají varovat a vést k nápravě. Izraelci byli také tolerantní k modlám a nechtěli se jich vzdát. A to je dovedlo až do stavu, kdy nebyli schopni rozlišovat správné od nesprávného.
První Boží přikázání zní: „Neměj žádné bohy kromě mne“ (Exodus 20,3). Bůh zde říká: „Netahej do společenství se mnou žádné jiné bohy – modly rozkoše, své ambice, své lidské schopnosti. Nepřijmu nic z toho.“ Bůh nás vyzývá, abychom vyklidili své pódium a udělali na něm znovu prostor pro Ježíše.
Příliš mnoho těch, kdo se vydali následovat Ježíše, jsou stahováni z cesty duchem, který není Hospodinův. Jejich cíl se pomalu a nepozorovaně přesouvá z Krista a jeho kříže pryč a je nahrazován mamonem tohoto světa. „Pozvedám ruce, zpívám ti chválu, vyvyšuji tvé jméno.“ Ujisti se, že vždy, když vzýváš Boha, opravdu oslavuješ a vyvyšuješ Ježíšovo jméno. „Svatý, svatý, svatý Pán – jenom Ty jsi na mém pódiu.“