Odevzdat se do Boží péče je akt víry. Pro křesťany je jednoduché říct: „Bůh bude konat“, ale odevzdat se do Božích rukou za určitých okolností je něco úplně jiného. V Bibli, když se někdo odevzdal Bohu, bylo to vážné a vědomé rozhodnutí.
Jednoduše řečeno, pouhá slova „zcela důvěřuji Bohu“ nedokazují, že máme k Pánu úplnou důvěru. Je to o svobodném rozhodnutí a ochotě kapitulovat. Uvažte, jak se choval egyptský faraon. Až když déle nemohl snášet Boží pohromy, rezignoval a propustil Izrael na cestu do zaslíbené země (viz 2. Mojžíšova 12,29-32).
Rovněž mnoho lidí dnes říká: „Odevzdávám se, zavazuji se, věřím …“, ale jen tehdy, když už nevidí jiné východisko z jejich situace. Ale opravdové odevzdání, které potěší Boha, se činí dobrovolně ještě před tím, než jsme v koncích. Máme jednat v jednotě s Pánem, dát mu volnou ruku a nechat ho konat.
Nestačí polovičaté vydání. Pokud mu odevzdáme jen polovinu srdce, nebo máme výhrady, proviňujeme se stejně jako Ananiáš a Safira. Předstírali, že dali Bohu všechno, ale ve skutečnosti si část nechali a zaplatili za to svými životy (viz Skutky 5,1-11). Nemůžeme mít výhrady nebo obchodovat s Bohem.
„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.“ (Přísloví 3,5-6) „Důvěřujte v něho v každém čase, lidé, vylévejte před jeho tváří své srdce! Bůh je naše útočiště.“ (Žalm 62,9)
Třebaže žalmista říká, důvěřujme Bohu v každém čase, naše hrdost nás nutí převzít kontrolu nad svými životy. Je až překvapující, jak dokážeme být tvrdohlaví a umínění. Naše odevzdání – v myšlenkách, činech i touhách - je ze své podstaty každodenní a stále pokračující práce.
Je nám připomínáno: „Spravedlivý z víry své živ bude.“ (Abakuk 2,4) Jak uklidňující je vědět, že když k němu ve víře přijdeme, náš Mistr nás provede všemi těžkostmi a nemožnými situacemi.