Každý věřící pravděpodobně ví, jakou důležitou úlohu má kázání a dobré vyučování na náš růst a při šíření Kristova království. Ale v několika posledních letech jsem začal přemýšlet, zdali způsob, jakým kázání chápeme, není určen spíše naší životní zkušeností než Biblí.
Ve většině církví stojí kazatel před sborem a vysvětluje pasáž z Písma, postupně a logicky rozebírá smysl čteného oddílu tak, aby to každý pochopil. Pokud je odkaz založen na Písmu a komunikační schopnosti řečníka jsou velmi dobré, obvykle řekneme, že to bylo „dobré kázání“. Stejně to děláme i my, když sdílíme Slovo s přáteli nebo spolupracovníky. Doporučuje se nám používat svou rozumnost a maximální přesvědčivost, když se snažíme přivést druhé lidi k víře v Ježíše.
Jestliže toto všechno je dobré, co uděláme s tím, jak apoštol Pavel popisuje svou metodu kázání? Pavel připomíná korintské církvi svou osmnáctiměsíční službu, říká: „Když jsem přišel k vám, bratři, nepřišel jsem vám Boží svědectví hlásat vznešenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a v mnohém chvění; mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých a moudrých slovech, ale v prokázání Ducha a jeho moci, neboť jsem nechtěl, aby se vaše víra zakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“ (1.Korintským 2:1-5, zvýraznění přidáno)
To je, co? Řečník, který se nespoléhá na moudrá a přesvědčivá slova. Což právě na ta se většina z nás nespoléhá, když se sdílíme s ostatními? To ale nikdy nebylo součástí Pavlovy strategie coby kazatele evangelia. Pavel nebyl závislý na moudrých a přesvědčivých slovech, ale chválil se mocí Ducha, který na něm spočíval. Proč? Aby mohli křesťané v Korintu mít svou víru „v Boží moci“ a nikoli v „lidské moudrosti.“
Jim Cymbala započal práci ve sboru Brooklyn Tabernacle s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v problémové části města. Narodil se v Brooklynu, je dlouholetým přítelem Davida a Garyho Wilkersonových.