V poslední den svého života na Zemi pozval starý prorok Eliáš svého žáka Elíšu, aby s ním šel do města Bételu a Jericha. Na této „učednické cestě“ došli ke břehu řeky Jordán, kde si Eliáš sundal plášť – široké, volné roucho – a udeřil jím do vody. Voda se zázračně rozestoupila a muži přešli na druhou stranu suchou nohou (viz 2.Královská 2,8).
Na druhé straně řeky se Eliáš otočil ke svému žákovi a řekl: „Řekni, co pro tebe mám udělat, než budu od tebe vzat“ (2.Královská 2,9). Mladší muž bez váhání odpověděl: „Prosím, ať mi připadnou dva díly tvého ducha!“ (tentýž verš).
Zdálo se, že Eliáše Elíšova odpověď zaskočila: „Žádáš o nelehkou věc…Pokud ale uvidíš, jak jsem od tebe vzat, tvá žádost se splní. Pokud ne, nesplní se“ (2,10). Eliáš chtěl říct: „Pokud uvidíš, jak mě Hospodin vezme, tvé přání se splní, ale jestli o tu událost přijdeš, půjdeš domů zklamaný.“
Šli dál a najednou sestoupil z nebe vůz a Eliáš byl v mžiku vzat vzhůru. Elíša celou akci viděl a zvolal: „Otče můj, otče můj! Jízdo izraelská!“ (2,12). Eliáš byl pryč, ale jeho plášť spadl na zem. Elíša ho zvedl a přehodil si ho přes záda. Pak se vrátil k Jordánu a udělal přesně to, co předtím jeho pán: udeřil pláštěm do vody a ta se ihned rozestoupila. Elíša přešel suchou nohou. Tak tento mladý prorok začal svoji pozoruhodnou službu.
Co nám tento příběh může říct dnes? Věřím, že Bůh má větší plány s každou další generací. Chce činit zázraky a dávat lidem víc svého Ducha. Víc, než jsme kdy v minulosti viděli. Touží, abychom připravili svá srdce a stali se svědky toho, jak Pán v těchto posledních dnech tvoří nové věci.