Někteří z nejvíce požehnaných lidí v Božím domě své požehnání nevidí. Jaká škoda. Nerozeznají velikost toho, co jim Otec dal – a tak to plně nevyužívají. Jedním z důvodů může být destruktivní zvyk porovnávat se s druhými.
Když se rozhlédnete v Kristově těle a uvidíte druhé křesťany, může se vám zdát, že jsou více talentovaní a požehnaní. Někteří umí nazpaměť celé knihy Bible, zatímco jiní kážou, vyučují nebo zpívají. Satan chce, abyste se porovnávali s ostatními a řekli si: „Jsem chudák. Neumím si zapamatovat Boží slovo ani nedám dohromady kázání. Prostě nemám žádné dary, které mají moji bratři a sestry.“
Milovaný, Ježíš říká: „Jsi požehnaný!“ On neříká: „Požehnaní jsou ti, kteří jsou silní, šťastní, soběstační, přesvědčiví, velmi nadaní.“ V té krásné části Písma, které říkáme Blahoslavenství, zmiňuje chudé v duchu, plačící, tiché, ty, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, milosrdné, ty, kdo mají čisté srdce, ty, kdo působí pokoj, pronásledované pro spravedlnost (Matouš 5:3-10). Říká: „Jsi požehnaný, protože moje síla spočívá ve tvé slabosti. Protože mi důvěřuješ, mohu tě použít.“
Bůh zná lidskou přirozenost. Podívejme se na Abrahama. Toužil po synovi. Bůh věděl, že bude mít velkou radost, když naplní své zaslíbení, které mu dal ohledně syna. Abraham mohl říci: „Udělal to! Bůh mi zaslíbil syna a dodržel své slovo.“ Přesto Bůh také věděl, že i když dítě přijde, Abraham nebude úplně spokojen. Dále bude pociťovat neklid, vnitřní hlad, nevysvětlitelnou potřebu, kterou žádný člověk nemůže naplnit.
Což to není stejné i s námi, když konečně dostaneme to, co jsme tak moc chtěli? A proto nejvíce požehnaní budeme, když pochopíme, že pouze sám Pán dokáže plně uspokojit naše nejhlubší potřeby, neklid a vnitřní hlad.