Bible je plná varování, abychom Boha neuctívali naplano. Jestliže má dnešní církev myslet pouze pozitivně, pomáhat sama sobě a lidé se v ní mají cítit lépe, potom by toho mohli dosáhnout takoví současní guru, jako jsou Tony Robbins nebo Oprah Winfrey. Jenže v církvi nejde o to, co můžeme dělat my; jde o to, co může dělat Kristus.
Hudba a kázání v církvi nejsou pro zábavu. Církev je Boží dům, a když se shromažďujeme v jeho jménu, odpoví svou přítomností. Boží přítomnost by měla být natolik středem našeho uctívání, natolik zřejmá, že když přijde nevěřící, padne na kolena a údivem zvolá: „Jistě je tady Bůh!“
Dlouho se vedla debata o tom, co víc oslaví Boha, jestli staré chvály nebo dnešní hudba. Samozřejmě, že na tom nezáleží. Pro uctívání máme jen jediné měřítko: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (Jan 4,23-24)
V době našeho uctívání bychom měli být vždy zaměřeni na Ježíše a na to, co učinil. Podívej se na tu teologii plnou bázně, kterou Charles Wesley vměstnal do chvály:
A co může být tím, jaký bych mohl mít
zájem na krvi Spasitele?
Pro mne zemřel, bolest trpěl
pro mne, jenž Ho k smrti dohnal?
Úžasná láska! A jak je možné,
že ty, můj Bože, jsi zemřel za mne?
Existují také nádherně hluboké písně napsané dnešními skladateli, které nás přivádějí na kolena.
Toto je uctívání náležející našemu úžasnému Bohu: „Pane, ty jsi vyšší, větší a slavnější než cokoliv jiného známého lidem. V úctě se před tebou skláníme!“ S takovou myslí dnes pozvedni svůj hlas v písních chvály a uctívej našeho Krále!