Všichni selháváme a budeme i dále selhávat. Ale mnozí v Kristově těle si o sobě myslí, že jsou naprosto neúspěšní ve všem. Jsou přesvědčeni, že nic nedokážou udělat nebo říct správně, a opakovaně se odsuzují.
Tito obtížení věřící chodí do církve v naději, že uslyší něco, na co by se mohli upnout a co by je uzdravilo z dlouhodobého selhávání. Ale my se nemusíme „opravovat“, abychom získali požehnání. Pán nám už požehnal! Ježíš říká: „Těžce pracuješ a staráš se, ale květiny to tak nikdy nedělají a přesto Bůh dává rostlinám krásu a život. Copak nevíš, že jsi v očích Otce nekonečně cennější? Nemusíš si dělat starosti a usilovat o to, abys ho potěšil. Dal ti schopnost být přesně tím, kým tě chce mít – protože tě miluje.“ (viz Matouš 6, 28–30)
Pavel viděl, že galatští křesťané jsou pod tímto břemenem. Napsal jim, aby jim ukázal, jaká je Boží cesta pro jeho děti: „Bůh poslal svého Syna … aby vykoupil ty, kteří jsou pod Zákonem, abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do vašich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, pak také z moci Boží i dědic.“ (Galatským 4, 4–7)
Nejsme otroky žádného systému výkonu. Místo toho Pavel říká, že Bůh nás něžně přitáhl k sobě a učinil „vlastním dítětem“. Navíc zde Pavel používá slovo „adoptovat“, které má dva významy. Jeden význam je právní, ale druhý znamená „dát na místo, způsobit, aby sem patřil“. Takže nebeský Otec nás nejen legálně adoptuje, ale přijímá a uznává. Věnuje nám svou pozornost, náklonnost, dokonce i svou autoritu. A žehná nám svou vlastní přirozeností: „znovu jste se narodili, nikoli z pomíjivého semene, nýbrž z nepomíjivého, skrze živé a věčné slovo Boží.“ (1. Petrova 1,23)
Když Ježíš šel na kříž, byl to projev jeho velké lásky k nám. Stál na našem místě, protože jsme pro něj tak cenní. Bůh vám chce ukázat, jak moc patříte do jeho rodiny. Učinil vás dědici ne pozemského břemene, ale slavného nebeského dědictví!