Ježíš vypráví příběh o mladém muži, který si vzal svůj podíl dědictví a celý ho prohýřil. Skončil zlomený, zničený na zdraví a duchu, a když byl úplně na dně, rozhodl se vrátit do domu svého otce. Písmo říká: „I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Lukáš 15,20)
Nic nezabránilo otci odpustit synovi; syn pro to nemusel nic udělat, protože jeho otec byl už předem rozhodnutý mu odpustit. Běžel synovi vstříc a objal ho, jakmile ho zahlédl přicházet. Opravdu, odpuštění není nikdy problém pro žádného milujícího otce. A stejně tak to není problém ani pro našeho nebeského Otce, když vidí dítě, které činí pokání. Svým objetím Otec vyjádřil touhu po obnovení jejich vztahu, vzájemné blízkosti a komunikaci.
„Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony … přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry“ (Židům 10;19-20, 22).
Věřící jsou si dobře vědomi toho, co pro ně učinil Kristus na Kalvárii — odpuštění našich hříchů, vítězství nade všemi svázanostmi a, samozřejmě, slib věčného života. Přesto kříž přináší ještě jiný užitek a to Otci. Tím užitkem je radost, kterou má pokaždé, když přijme marnotratné dítě do svého domu.
Milovaní, těžiště poselství tohoto podobenství nespočívá v příchodu syna domů, ale v radosti otce z jeho návratu. A tak je to i s naším milujícím nebeským Otcem. Jeho srdce se velice potěší, když směle vstoupíme do jeho přítomnosti, abychom s ním měli společenství.