hope

Ve Starém zákoně je příběh, který nejlépe znázorňuje, co znamená být zachován díky Boží moci. Najdeme ho v 1. Královské, v šesté kapitole.

Pavel píše: „Držte pevně slovo života, abyste mi byli chloubou ke dni Kristovu, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.“ (Filipským 2,16) Pavel tak připomínal den, kdy bude stát v Kristově přítomnosti a kdy bude odhaleno tajemství vykoupení.

V Izajáši 49 se dozvídáme, že Pán zná naše boje a bojoval je dříve než my. To není hřích, že nás občas přepadají myšlenky, že naše práce byla marná, nebo pocit neúspěchu z nenaplněných očekávání. Sám Ježíš to zažil a byl bez hříchu.

„Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci.“ (1. Tesalonickým 5, 1-2)

Pavel popsal učedníkům, co se bude dít, až se vrátí Kristus: „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.“ (1. Te 4, 16-18)

Máte někdy pocit, že jste toho v životě moc nedosáhli a mnohá zaslíbení zůstala nesplněna? Pokud ano, jste v dobré společnosti; ve skutečnosti stojíte mezi duchovními obry.

Mnoho velkých Božích služebníků v průběhu dějin skončilo s pocitem, že selhali ve svém povolání. Prorok Eliáš pohlédl na svůj život a zvolal: „Pane, vezmi mě domů! Nejsem o nic lepší než moji otcové a všichni zklamali. Prosím, vezmi si můj život! Všechno bylo marné.“ (viz 1. Královská 19,4)

„Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba ke zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy“ (2. Petrův 1, 2-3).

My všichni víme, že křesťané v prvním století čelili obrovskému soužení. Vydrželi tvrdé zkoušky, těžké časy, pronásledování na život a na smrt. Ale nezlomili se pod vlivem stresu. Pavel říká, že křesťané v Tesalonice vydrželi ztrátu všeho, co vlastnili, a nezatvrdili se kvůli tomu.

V dnešní církvi se hodně učí o Boží autoritě a Boží moci. Když to slyším, okamžitě si vzpomenu na Eliáše. Tento prorok žil v podobné době duchovního úpadku, kdy lidé Boha vůbec nectili.

Jobův příběh a jeho katastrofální utrpení je dobře známé. V nejhlubším zoufalství Job prohlásil: „Když zhoubná rána náhle dopadne, zoufalství nevinných on se zasměje.“ (Job 9,23) Těmi slovy chtěl Job vyjádřit: „Nevyplatí se být svatý nebo přímý. Bůh se chová stejně k bezbožnému jako k čistému. Oba trpíme, tak nač se snažit chodit přímými stezkami?“

Když seděl sám v jeskyni, svatý prorok Elijáš to se společností úplně vzdal. Postarší, odloučený a skleslý prorok úpěnlivě žádal Hospodina, aby jej usmrtil, protože v podstatě byl přesvědčen o tom, že: „Tento národ odešel příliš daleko. Společnost odpadla do té míry, že už není možná náprava, a každý vůdce je loutkou v rukou ďábla. Probuzení je prostě nemožné a nezůstala žádná naděje. Už dost, Hospodine!“ (1. Královská 19,4)

Prorok Ezechiel chodil mocně v Duchu a Hospodin mu dával vidění a proroctví. Jedno z nich se týká duchovního probuzení církve v dnešní době. Jak tomu bylo u většiny starozákonních proroků, Ezechiel sloužil izraelskému králi, což znamenalo také cestovat s královskou armádou a být svědkem hrůz války. Ale Ezechiel obdržel tak hrozné vidění, že to předčilo všechno, čeho byl svědkem v reálném životě.