Po staletí byla na světě nejmocnějším svědectvím Božího lidu záře Krista, která se projevovala v hlubokém utrpení v životech křesťanů. Kristův zjevný charakter se dotýkal lidí kolem nich a sloužil ateistům, muslimům i mnohým nevěřícím.
Apoštol Pavel řekl: „Ze všech stran zakoušíme soužení, ale nebýváme zdrceni; býváme bezradní, ale ne zoufalí; býváme pronásledováni, ale ne opuštěni; býváme sráženi, ale nejsme zničeni. Stále na vlastním těle zakoušíme Ježíšovu smrt, aby byl na našem těle zjeven také Ježíšův život.“ (2. Kor 4, 8-10)
Pavel znal velmi dobře bezradnost. Koneckonců nebyl nadčlověk. Čelil potížím, ve kterých si myslel, že nepřežije. Svědčil: „Bratři, nechceme, abyste nevěděli o soužení, které na nás dolehlo v Asii tak těžce a nesnesitelně, že jsme už přestali doufat, že přežijeme; v nitru jsme už vlastně očekávali rozsudek smrti. To vše se stalo, abychom nespoléhali sami na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé a který nás z tohoto smrtelného nebezpečí vysvobodil a ještě vysvobodí.“ (2. Kor 1, 8-10)
Rozumíte tomu, co říká Pavel? Říká nám: „Byli jsme sráženi nad veškeré lidské síly. Byli jsme naprosto bezradní a nechápali jsme to. Došli jsme k názoru, že to je nad naše síly.
V tu chvíli, v tom nejkrušnějším čase, si Pavel vzpomněl na svou službu a povolání. Hledíc tváří v tvář smrti, si připomněl: „Celý svět mě pozoruje. Mnoho jsem kázal o Boží moci, abych posílil Jeho služebníky, a teď mě všichni sledují, jestli tomu věřím.“
Poté řekl církvi v Korintu: „Byly to vaše modlitby, které nám pomohly. Umožnili jste nám projít a zvítězit.“ Píše: „… když nám i vy budete společně pomáhat svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat.“ (2. Kor 1,11)
Proto nikdy jen nepřihlížejte modlitbě za své bratry a sestry v nouzi. Pavel říká, že modlitby Korinťanů byly pro něj darem a naše modlitby mohou také požehnat druhé.