Daniel dosvědčoval: „A hle, dotkla se mě ruka a zatřásla mnou, takže jsem padl na kolena a dlaně rukou.“ (Daniel 10:10) Slovo pro „dotknout se“ zde znamená násilně uchopit. Daniel zkonstatoval toto: „Když Bůh na mě položil svoji ruku, způsobilo to, že jsem padl na tvář; jeho dotek mne naplnil naléhavou touhou hledat jej celou svojí bytostí.“
Služebníci, kterých se dotkl Bůh, mají důvěrný vztah s Pánem. Přijímají zjevení z nebes a těší se z chození s Kristem tak, jako jen málokteří z nás. Kdykoli se Bůh dotkne něčího života, často takový člověk padne na kolena a stává se člověkem modlitby. Je puzen, aby hledal Pána. Často jsem se podivoval nad tím, proč se Bůh s takovou naléhavostí dotýká jenom určitých lidí. Proč se z některých služebníků stanou vyhladovělí hledači jeho samého, zatímco jiní věrní lidé pokračují svojí vlastní cestou?
Daniel byl oddaným služebníkem a Bůh se jej dotkl nadpřirozeným způsobem. V Danielově době bylo mnoho dalších dobrých, zbožných lidí, kteří sloužili Bohu. Patřili k nim Šadrach, Méšak a Abednego a desetitisíce dalších Izraelců, kteří zachovali svoji víru i v době otroctví v Babylónu.
Proč tedy Bůh položil ruku na Daniela a dotkl se jej takovým způsobem? Proč tento muž byl schopen uvidět a uslyšet věci, které nebyly přístupné nikomu dalšímu? „Já, Daniel, jsem to vidění viděl sám. Muži, kteří byli se mnou, žádné vidění neviděli, ale padlo na ně veliké zděšení a uprchli do úkrytu“ (Daniel 10:7). Vidění, které Daniel uviděl, byl samotný Ježíš naživo a zřetelně. Ve skutečnosti to byla stejná vize, kterou dostal Jan na ostrově Patmos (Zjevení 1:13-15).
Pán zjevil sám sebe Danielovi takovým způsobem proto, že tento mladý muž byl stravován hlubokou touhou poznat Boží srdce. Také proto, že Bůh rozhodl, že přišel čas doručit ztracenému lidstvu poselství a potřeboval hlas, který by toto poselství řekl.
Pán hledá v těchto dnech ty, kteří jsou stravováni touhou jej znát a budou bědovat nad morálním stavem naší společnosti. Zároveň budou dychtivě očekávat Kristův příchod.