Kvůli možnosti se rozhodnout a přimět k nějaké činnosti, se ptáme sami sebe: „Proč mám takový strach? Proč jsem – co se týče beznaděje – jako na houpačce, jednou nahoře a jednou dole? Proč ve mně budoucnost vyvolává paniku?“
Děje se tak, protože jsme plně nevydali své životy, své rodiny, své zdraví, svá zaměstnání a své domovy do Božích věrných rukou. Neučinili jsme rozhodující skok víry: „Můj Pán je věrný. Ačkoli jsem Jej nesčetněkrát zklamal, On mne nezklamal nikdy. Ať se stane cokoli, uvrhnu svůj život a svou budoucnost do Jeho péče.“
Jak to můžeme učinit? Přijetím Jeho slova, jež nám dal: „Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu: Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít“ (Izajáš 51:22). V podstatě říká: „Já nespím. Jsem tentýž Bůh, který rozevřel Rudé moře, který křísí mrtvé a který tě zaopatřuje. Můj lid nemá žít v okovech strachu.“
Pohár rozhořčení (v angl. překl. „pohár třesení“ - pozn. překladatele) je odňat, jakmile si uvědomíme svou potřebu akceptovat Boží Slovo. Když zaujmeme tento postoj víry, budeme čelit náhlému závanu strachu. Máme však takovým strachům odolávat – postavit se na Boží zaslíbení a být plně přesvědčeni, že Bůh je schopen zachovat, co jsme Mu svěřili. Potom již nebudeme pít z vína beznaděje.
Skutečnost je následující: Čím temnější dny přicházejí, tím více musí Boží lid žít touto vírou. Jinak činíme z Boha lháře, kdykoli se nás zmocní panika a strach. Jak bylo uvedeno v příběhu v Newsweek, jedna náctiletá dívka tuto víru silně projevila. Letadlo letící z Newarku do Paříže vlétlo do silné turbulence a cestující začali panikařit a křičet. Vprostřed toho všeho tato šestnáctiletá dívka seděla připoutaná na svém sedadle a tiše si četla Bibli. Později, když se jí ptali, proč se nebála, když se všichni kolem ní třásli strachy, odpověděla: „Ze své Bible jsem se dozvěděla, že Bůh se o mne postará. A tak jsem se jen modlila a věřila.“