Ježíš na sebe musel vzít lidskou podobu, aby mohl projít vším, čím na světě procházíme my – odmítnutí, bolest, smutek, pokušení. Ačkoli byl Bohem v lidském těle, poznal a prožil lidský život ne jako Bůh, ale jako člověk se všemi jeho slabostmi. Díky tomu se za nás může Ježíš modlit s obrovským soucitem: „Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami“ (Židům 2, 18).
Představte si sestru, která zápasí. Miluje Ježíše, ale už téměř rezignovala, cítí se zavržená, odmítnutá. Stojí v hanbě a myslí si: „Prožívám takovou bolest a nikdo mi nerozumí.“ Je naprosto zoufalá, už to chce vzdát.
A k tomu všemu u ní stojí Satan a obviňuje ji: „Podívejte se na ni! Nemá v podstatě žádnou víru. Co je tohle za křesťanku?“
Ale v tu chvíli zasáhne Ježíš! Vidí její bolest a ví, že má slabou víru, tak jde za ni k Otci a začne se za ni přimlouvat. Stane se jejím Advokátem! „Otče, já vím, co tahle milovaná sestra cítí. Zažil jsem to –odmítnutí, posměch, poplivání. V zoufalství jsem volal: „Proč jsi mě opustil?“ Cítím s touto ženou, Otče, ale smyl jsem její hříchy a její srdce mě stále miluje.“
A tehdy přichází na řadu Ježíšovy modlitby za nás: „Otče, prosím, dej jí novou dávku milosti z nebe. Ať na ni sestoupí Duch svatý a znovu ji obnoví a povzbudí. Dopřej jí odpočinek a pokoj v Duchu svatém. Je moje a Satan ji nedostane!“
Pak se najednou, zdánlivě z ničeho nic, začne žena cítit povzbuzená, protože se jí dostalo milosti skrze modlitby našeho Velekněze. Cítí s námi i s našimi slabostmi – a jedná s milostí.