Šestá kapitola Janova evangelia obsahuje, alespoň pro mne, jednu z nejobtížnějších pasáží celého Písma, protože hovoří o následovnících, kteří Krista nakonec odmítli. Jedná se o situaci, kdy lidé opustili Ježíše ve velkém počtu (viz Jan 6,66).
Ježíš právě zázračně nasytil tisíce. Lidé žasli a byli jeho činem ohromeni a byli připraveni zázraky činícího Mesiáše následovat. Když odhalil, o co skutečně usilují, mnozí se mu vysmáli se a opustili jej.
V této pasáži je skryta otázka pro každého Kristova následovníka: „Kdo řídí tvůj život, ty anebo Ježíš?“ Dovolujeme Bohu, aby naše životy zcela ovládal? Anebo se sami snažíme určovat, co od nás Bůh vyžaduje?
Na počátku cesty s Pánem musí na tuto otázku odpovědět každý křesťan. Od počátku v nás zuří bitva, v níž se střetávají dvě kultury. Za prvé je zde vnější kultura světa, jež neustále naléhá: „Jaký z toho můžeš mít užitek?“ A potom je zde kultura Božího království, která se ptá: „Jak můžeš posloužit Pánu a svému bližnímu?“
Ježíš už předtím kázal, že Boží království ve světě působí: „Boží království je blízko“ (Marek 1,15). Jinými slovy: „Boží království je přítomno mezi vámi.“ Většina posluchačů v těch dnech měla světskou mysl. Ovládalo je především to, z čeho mohli vytěžit něco pro sebe. Když Ježíš nabízel požehnání, shlukli se kolem něho a říkali: „Ano, pokud mi to všechno poskytneš, budu tě následovat. Zajisté budu tvým učedníkem, pokud uzdravíš nemocné členy mé rodiny a vyslyšíš mé modlitby.“
Co se ale děje s naší věrnou oddaností, jestliže nás tyto věci míjejí? Nakolik jsme oddaní Ježíši, když zjišťujeme, že není pouze „pomocníkem“ pro život? Lidé v tomto příběhu byli ochotní jak Krista následovat, tak ho i odmítnout. Zklamaně jej opustili a odepsali ho.
Ježíš věděl, že k tomu dojde. Proto je ohledně velkého zázraku, který mnozí zažili, usvědčil: „Pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se“ (Jan 6,26). Platí to i o nás? Následujeme Ježíše hlavně kvůli jeho požehnání, anebo proto, že je Pánem?