„Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: ‚Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‘ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ (Žalm 32,5)
David byl mužem, který věděl, jak činit pokání. Stále zkoumal své srdce před Bohem a plakal: „Zhřešil jsem, Hospodine. Potřebuji odpuštění.“
Činit pokání neznamená, že jednoduše zkoušíš napravit věci s člověkem, kterému jsi ublížil. Ne, je to o tom, že dáš věci do pořádku s Bohem! On je ten, proti komu jsi zhřešil. Ano, máme se omluvit bratrům a sestrám kdykoliv jsme jim ublížili, ale důležitější je, abychom činili pokání ze svého hříchu před Bohem. David řekl: „Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil“ (Žalm 51,5-6).
David pevně věřil v důležitost zkoumání srdce — těžká disciplína hledání hříchu v srdci. „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu nepravosti, a po cestě věčnosti mě veď“ (Žalm 139,23-24). Stále prosil Hospodina, aby zkoumal každý úsek jeho života.
Snad i ty pravidelně zkoumáš své srdce, přesto někdy nečekáš na Ducha svatého a řekneš: „Je dobře, že jsem čistý. Už ve mně není žádný hřích.“ Pokud je to tak, milovaný, tak jsi podvedený. Izajáš vyznal: „Četné jsou naše nevěrnosti vůči tobě a naše hříchy svědčí proti nám, naše nevěrnosti se nás drží, známe svoje nepravosti“ (Izajáš 59,12). Prorok tím řekl: „Víme o svých hříších.“ Samozřejmě, Bůh ví, když říkáme nebo děláme špatné věci, ale my to víme také.
Velká výhoda pokání je, že přinese pokoj a sílu. Poté, co se Daniel modlil a postil ve velké agónii, Ježíš k němu přišel, dotkl se jej a řekl: „Neboj se, muži vzácný, pokoj tobě! Vzchop se, vzchop se!“ (Daniel 10,19)
Skutečně kající se srdce se nikdy nemusí schovávat před Pánem, protože už nemá žádný strach z odsouzení. Když vyznáš své hříchy, lituješ jich a jsi odhodlán k nápravě, Ježíš se na tebe podívá, tak jako se podíval na Daniele a řekne: „Miluji tě a chci ti dát svůj pokoj. Už se postav se a buď silný!“