Mojžíš byl povolán Bohem. Když žil ve faraonově domě, odmítl se zvát faraonovým synem: „Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě.“ (Židům 11:25-26).
Není pochyb, že Mojžíš prožil Boží dotyk už v době, kdy byl v Egyptě. Věděl, že je povolaný, aby vysvobodil Izrael, a ve skutečnosti doufal, že ho Izraelci rozpoznají jako svého vysvoboditele, když zabil egyptského dozorce. Štěpán o tom říká: „A tu uviděl, jak s jedním z nich nějaký Egypťan zle nakládá; přispěchal tomu ubožákovi na pomoc a pomstil ho tím, že Egypťana zabil. Myslel, že jeho bratří pochopí, že je chce Bůh skrze něho zachránit; ale oni to nepochopili.“ (Skutky 7:24-25).
Místo toho musel Mojžíš Egypt opustit. Když odešel, byl naprosto odevzdán Bohu, ačkoli neměl tušení, že se bude schovávat na druhé straně pouště čtyřicet let.
Co toto čtyřicetileté období pouště znamená v Mojžíšově životě? Je to období, kterému čelí mnoho Božích služebníků. Možná mezi ně patříš i ty a cítíš se zaseknutý na místě, které je hluboko pod tvými možnostmi. Mojžíš byl přesně takovým služebníkem. Měl pro svůj život velké Boží povolání a snil o tom, že vykoná velké věci pro Boha, ale stále trčel v poušti bez jakékoliv budoucnosti.
Zatímco byl Mojžíš přesvědčen, že nemá co předat, Bůh skrytě pracoval. Jednoho dne zapálil keř a z ohně promluvil: „Zuj si obuv, Mojžíši. Jsi na svatém místě. Nyní uvidíš velké věci ve službě pro mě.“
Tento hořící keř byl ohněm Ducha Svatého. Podobně i dnes chce Bůh více odhalit sebe sama, aby si ostatní uvědomili: „Ten člověk byl s Ježíšem.“ Když ho budete hledat s novou intenzitou, změníte se v nového muže, v novou ženu. Stejně jako u Mojžíše, vaše nejlepší dny jsou stále před vámi.