Během doby, kdy působil Ježíš na zemi, byl ztělesněním Božího soucitu. Písmo často říká, že Kristus byl „pohnut soucitem“ při pohledu na utrpení lidí (Matouš 14,14).
Většina křesťanů by si ráda myslela, že jsou soucitní. Ale i nejhorší hříšníci jsou „pohnuti,“ když slyší o utrpení dětí. Soucit není pouze politování či sympatie. Skutečný soucit nás přiměje jednat.
O Ježíši čteme: „Když se díval na zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře“ (Matouš 9,36). Obrat „pohnut soucitem“ zde má význam „pobouřen tak, že jej to vedlo k jednání“. Co pro to Ježíš udělal? Nejen mluvil. Ne, jeho srdce bylo pobouřeno tím, na co se díval a měl spalující touhu věci změnit.
„Ježíš obcházel všechna města a vesnice, vyučoval v jejich synagogách, kázal evangelium o Království a uzdravoval každou nemoc a každý neduh“ (Mt 9,35). To nebyla jenom teologie. Ježíš nezůstal jenom u toho, že prosil: „Otče, pošli dělníky na svou žeň.“ On sám šel! Pokládal ruce na malomocné a hlubokým, praktickým i niterným způsobem se zapojil.
Čteme: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1. Janův 3,17) Když se díváš kolem sebe a vidíš lidské potřeby, tvoje srdce by mělo křičet: „Bože, co chceš, abych udělal?“ Nemusíme cestovat dále než k sousedům, abychom zjistili potřeby, které můžeme pomoci naplnit.
Bůh chce, aby ses stal součástí jeho soucitného srdce pro svět. Pokud jsi opravdu ochoten to udělat, pošle potřebné až ke tvému prahu. Představ se Bohu jako někdo, koho může použít, a sleduj, jak ti otevře mnohé dveře.