Většinu svého života jsem měl zcela mylnou představu o pastýřích. Když jsem slyšel biblické příběhy o pastýři Davidovi, představoval jsem si, jak sedí na kameni, hraje na lyru a pozoruje, jak se ovce kolem něj tiše pasou. Před několika lety jsem ale měl v Rumunsku příležitost sledovat život pastýřů z první ruky a udělal jsem si o nich úplně jiný obrázek. Tito těžce pracující muži neustále hledají místo s čerstvou travou a pitnou vodou. Vstávají brzy ráno, vedou ovce, starají se o jejich potřeby a uchození se večer vracejí domů. Pracují většinou alespoň čtrnáct hodin denně.
David je výborný příklad pastýře-bojovníka – nikdo jiný nedokáže bojovat, pečovat a zpívat najednou. Pastýřské srdce je nesobecké, ochotné položit svůj život za ovce. Pastýřské srdce také ochraňuje a dokáže se obětovat. Ovce často ohrožují šelmy a pastýři se musí mít neustále na pozoru. Když chtěl David bojovat s obrem Goliášem, řekl králi Saulovi: „Tvůj otrok byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev či medvěd a odnesl ovci ze stáda, vyrazil jsem za ním, bil jsem ho a vysvobodil jsem ji z jeho tlamy.“ (1.Samuelova 17,34–35)
Toto rozhodně není bezstarostný pastýř, který vyspává v odpoledním slunci a brnká na lyru. Ne, byl ve střehu a připravený bojovat. A David byl znamenitý bojovník. Šel z vítězství do vítězství a v srdci si stále zpíval.
Bůh nás nestvořil jen k boji, ale i k uctívání. Dává nám důvod zpívat bez ohledu na to, co nám nepřítel pošle do cesty. David zpíval, když na něj doráželi lvi nebo jej ohrožovali medvědi, protože věděl, jak si v Pánu dodat odvahy. Ta píseň zněla: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek…Obnovuje mou duši“ (Žalm 23,1–3).