Při pročítání Starého Zákona, byla moje víra hodně povzbuzena Davidovým příkladem. Byl jsem ohromen jeho odhodlaností slyšet Boha uprostřed nebezpečí.
Když se po jedné bitvě vrátili David a jeho armáda po třech dnech domů, zjistili, že mezitím byla jejich vesnice přepadena Amálekovci. Tento divoký nepřítel unesl rodiny Davida a jeho mužů a vypálil celé město. Představte si tu scénu: „Když přišel David se svými muži k městu, viděl, že je vypáleno a že jejich ženy, synové a dcery jsou zajati“ (1. Samuelova 30:3).
Představuji si, jak tito mohutní muži chodí omráčení a zmatení a pláčou v agónii: „Jak se to mohlo stát? Jak to mohl Bůh dovolit?“
„Potom David a lidé, kteří byli s ním, pozvedli své hlasy a plakali, až už neměli více síly plakat“ (30:4, má kurzíva).
Tato scéna z Davidova života nám ukazuje, že jistě je čas plakat, když přijde kalamita. A toto nebyla žádná malá pohroma. Nešlo jen o ztrátu domovů, dobytka a úrody, která přiměla Davidovy mocné muže plakat; přes to by se brzy dostali. Spíše, to byl strach o jejich milované ženy a děti, který probodl jejich duše. A co následovalo potom, mohlo být pro Davida katastrofální: „Davidovi bylo velmi úzko, protože lid se domlouval, že ho ukamenuje, neboť jejich duše byla naplněna hořkostí“ (30:6).
Milovaní, dokonce i tomu nejvíce zbožnému mezi námi se může chvět srdce v náhlém návalu strachu, když přijde hrozná krize. V tento čas není hříchem, když prožíváme hlubokou úzkost.
Ale Pán chce, aby každé vyčerpané, ztrápené srdce slyšelo: „Neboj se! Vzchop se, neboť Pán je Spasitelem svého lidu.“