“Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ (Jan 8:28-29)
Ježíš činil vše pro potěšení svého nebeského Otce. Je důležité rozumět motivům, ze kterých pramení naše poslušnost, protože pokud naše srdce není čisté, vše bude znečištěno.
Vezměte si otce dospívajícího syna, který musí káznit své dítě. Scénář může být napjatý, když otec konfrontuje svého syna ohledně špatných kamarádů, nevhodného chování nebo neopatrného výběru. A pak otec vyřkne ultimátum: změníš své chování nebo si musíš najít jiné místo na bydlení. Syn může zareagovat jedním ze dvou způsobů: kajícně se podrobí výchově a dobrovolně změní své chování nebo s nevolí změní své chování jenom proto, aby se vyhnul trestu.
Poslušnost nespokojeného dítěte není dostačující, protože jeho poddajnost vychází ze strachu z otcova hněvu. Není v tom žádné potěšení nebo láska, naopak je dítě naštvané a frustrované, protože vnímá, že otec omezuje jeho svobodu a prosazuje vlastní pravidla.
Smutná pravda je, že mnoho křesťanů v těchto posledních dnech poslouchá Boha jen kvůli strachu z pekla. Bojí se Otcova hněvu a jejich poslušnost vůči němu je pouze "legální". Nemají v srdci skutečnou touhu potěšit ho.
Ježíšova tužba potěšit svého Otce vycházela z jeho vztahu s ním. Oddal se modlitbě a v rozhovoru s Otcem se ptal: "Otče, co chceš? Co ti udělá radost? Co mohu udělat, abych splnil touhu tvého srdce?"
To je postoj člověka, který má Kristova Ducha!