Když ztracené duše tohoto světa čelí vážným životním krizím nebo beznaději, předpokládá se, že je Kristova církev přitahuje svojí odlišností. Naše životy mají být odlišné svou nadějí, radostí, pokojem, láskou a dáváním. Avšak většina dnešních křesťanů tyto rozdíly odstranila tím, že se pomalu vydala cestou kompromisu a dokonce ji překročila. To má za následek, že ti ztracení a zranění nevidí, že by se životy křesťanů od těch jejich v něčem lišily.
Ježíš to nadnesl, když mluvil ke svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. … Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14, 23.27). Ježíš v podstatě tvrdil: „Vidíte, že pokoj, jaký nabízím já, se světu nedostává. Ukázal jsem vám hodnoty svého království – jak žít, věřit, chodit a sloužit Otci. Tyto hodnoty jsou v naprostém kontrastu s hodnotami světa a vy máte hodnoty mého království uvádět do praxe.“
Když Bůh mluví o oddělení od světa, nemyslí tím, abychom se z něho odstěhovali. Oddělení, po kterém touží, je v srdci. Děje se skrze zjevení Boha – a jeho sláva s námi zůstává i v našich těžkostech.
Když prorok Izajáš vstoupil do chrámu, uviděl Boží slávu: „Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám“ (Izajáš 6,1). Ten svatý pohled přiměl Izajáše, aby padl na zem v pokorném úžasu a řekl: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů“ (Iz 6,5).
V tu chvíli Izajáš rozpoznal Boží oddělenost a Hospodin mu řekl: „Oddělil jsem si tě pro své svaté záměry. Posílám tě kázat své slovo zkorumpovaným lidem, kteří ti budou vzdorovat, ty však budeš schopen to snášet, protože jsi viděl mou slávu. Viděl jsi přirozenost Boha, který tě povolává.“
Krása našeho Boha je paradoxní: svatá a čistá, a přece důvěrná a pečující. On je nad námi a s námi – a dává nám pokoj, jaký bychom nikdy sami nenalezli. On je ve všem Bohem hodným naší důvěry!