Zdá se, že v dnešní době se dá padělat úplně všechno. Dřív, když jste šli v New Yorku po ulici, potkávali jste pouliční obchodníky, kteří se vám snažili vnutit „pravé“ hodinky Rolex, značkové kabelky, šperky a jiné atraktivní zboží. Vypadalo skvěle, ale byly to jen levné imitace skutečných věcí.
Jedna věc, která se duplikovat nedá, je opravdová spiritualita. Jednou za čas nabydou jistí křesťané dojmu, že „abychom skutečně uctili Boha, musíme znovu zavést zvyky a ustanovení prvotní církve.“ A tak zahájí všechny ty programy apoštolské církve z dob učedníků. Jmenují starší, diákony a biskupy a poté podle „svatého řádu“ ustanovení křtu a večeře Páně přesně tak, jak to dělala prvotní církev – ale to všechno je jen napodobenina, mrtvé náboženství bez Ducha svatého.
Mnozí zastánci moderního náboženství si myslí, že pokud někomu předají znalost Písma a biblických zásad, začne být duchovní. Lidé navštěvují biblické školy a semináře, kde poznávají Bibli a naučí se kázat, křtít a vést. Stanou se z nich teologové, pastorové a misionáři, ale pravda je, že žádný člověk ani instituce nemá moc učinit někoho duchovním. To může udělat jen Duch svatý.
Duchovnost, vytvořená Duchem svatým, je hluboké, neviditelné dílo v srdci. Pavel říká: „Nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné“ (2. Korintským 4, 18). V kontextu tohoto verše mluví Pavel o utrpení a říká v podstatě: „Jedině Duch svatý ví o všem, čím procházíme. A v tom se projevuje pravá spiritualita – ve výhni zkoušky.“
Ne každý, kdo trpí, se stane duchovním. Mnozí zahořknou a zlobí se na Boha i na svět. Ale ti, kteří se poddají vedení Ducha svatého a potýkají se s těžkostmi s důvěrou, že Pán v nich tvoří něco dobrého, vyjdou ze zkoušky s posílenou vírou.