V Getsemane Ježíš řekl: „Má duše je smutná až k smrti“ (Matouš 26:38). Dokážeš si představit, jak Boží Syn trpí v noci zmatení? Nevěděl snad, že vyhlásí úplné vítězství nad peklem a smrtí? Neměl snad vrozený smysl pro nasměrování a svůj úděl, když věděl, že je s ním Otec?
Generace křesťanů říkají, že nejtěžší částí víry je poslední půlhodina. Chci zde dodat, že noc zmatení často přichází těsně před vítězstvím, hned jak odchází tma a začíná svítat.
Těsně předtím, než bude zlomena moc satana, budete čelit otřesné noci zmatení. V tu hodinu se vám bude zdát, že veškeré vedení je pryč a smysl se vytratil. Bude se vám zdát, že se vytratilo pociťování Božího Ducha, na něhož jste předtím spoléhali. Budete souhlasit s Jobovými slovy: „Koná-li Bůh, já to nedokážu vnímat“ (viz Job 23:8).
Mnozí v Těle Kristově čelí morálním útokům stejně jako David. V noci zmatení se diví: „Bože, proč se mi to stalo? Mé srdce tě hledalo, když mě můj hřích přemohl. Má duše je tím vším zraněná. Nechápu to.“
Nemyslete si, že někdo, koho si Bůh mocně používá, dostává vždy odpověď. Vím, jaké to je čelit Božímu mlčení v noci zmatení. Vím, jaké to je chodit v období zmatku a neporozumění a nemít žádné jasné vedení. Veškeré mé předchozí šablony nasměrování a schopnosti rozlišování byly na nic. Prostě jsem nedokázal vidět svou cestu a omezil jsem se na volání: „Pane, co se děje? Nevím, kudy mám jít.“
Všichni budeme této noci čelit. A přece je to, díky Bohu, období, které pomine. Pán nám touží ukazovat naši cestu jasně. Slíbil: „Navštívím tě s něžným a milujícím slitováním.“ A on nám to splní. Splní to svým dětem a v čase našeho odloučení rozšíří své slitování.