Učedníci, kteří s Ježíšem cestovali, si všimli, že se Ježíš často modlí. Modlit se dlouhou dobu ráno před východem slunce pro něho nebylo neobvyklé. Někdy setrval v modlitbě celý den; jindy se modlil celou noc.
Ježíš byl tím, co Písmo nazývá „přímluvce.“ Přimlouval se, což znamená, že stál mezi Bohem a člověkem, aby přivedl z nebes na zem požehnání. Po dobu svého pobytu na zemi byl Božským Přímluvcem, Bohem mezi námi, a přimlouval se za nás. Rád se přimlouval.
Pro učedníky bylo výzvou a inspirací pozorovat Ježíše při modlitbě a směle jej požádali, aby je naučil modlitbě. Už dříve slyšeli Ježíšovo vyučování, ale nepožádali ho, aby je naučil vyučovat; viděli ho, jak činí zázraky, ale nepožádali ho, aby je naučil uzdravovat – požádali ho, aby je naučil modlit se.
Když Ježíšovi učedníci slyšeli jeho modlitby, rozvířily se v nich emoce a duchovní vášně. Všichni byli vychováni v židovských náboženských zvycích té doby a modlili se od svých dětských let. Jinými slovy, byli lidmi nasáklými tradičními modlitbami. Ale poté, co slyšeli Ježíšovy modlitby, pocítili svou naprostou neschopnost modlit se. Jejich srdce volala: „Ve srovnání s tebou, Ježíši, nevíme o modlitbě vůbec nic. Ježíši, nauč nás modlit se“ (viz Lukáš 11:1).
Dnes vás chci pozvat do Ježíšovy přítomnosti. Pojďte, usedněte u jeho nohou a prožijte čas v jeho přítomnosti. Můžete mu říct naprosto upřímně: „Pane Ježíši, neumím se modlit, ale jsem tady. Chci se učit a dávám ti svůj život.“ Jestliže jste synové nebo dcery Ježíše Krista, jste „účastníky božské přirozenosti“ (2. Petrova 1:4). Duch Božského Přímluvce sídlí v každém věřícím, který touží být naplněn jeho mocí.