Mám na vás otázku: Co mohou Boží lidé v čase hrozícího soudu dělat, aby pohnuli Božím srdcem?
Vidíme přírodní katastrofy v takovém stupni jako nikdy předtím: přílivové vlny, hurikány, ohně, povodně, suchopáry. Myslím na strašlivou spoušť způsobenou tsunami, která otřásla světem, na hurikán Katrinu, na zemětřesení v Indii a Pákistánu.
Myslím také na to, jaký strach a zoufalství způsobily kalamity zorganizované lidmi: události z 11. září 2001, konflikt mezi Izraelem a Libanonem, nukleární zbraně v rukou šílenců. I ti nejskeptičtější komentátoři říkají, že už vidíme počátky 3. světové války.
Již teď hrozí muslimové v jednom státě za druhým, že zničí křesťanství. Když jsem byl nedávno v Londýně, slyšel jsem dva islámské mladíky, jak v rozhlasovém interview říkají: „Naše náboženství není jako křesťanství. My nenastavíme druhou tvář. My vám usekneme hlavu.“
Tak se ptám: Je v nebezpečných časech, jako jsou tyto, církev bezmocná cokoliv udělat? Máme si sednout s rukama v klíně a čekat na návrat Krista? Nebo jsme povoláni, abychom udělali nějakou drastickou akci? Když se všude kolem nás svět třese, když lidská srdce zmírají strachem, jsme povoláni pozvednout duchovní zbraně a bojovat s protivníkem?
Na celé zeměkouli sílí pocit, že je marné se snažit o řešení narůstajících problémů. Mnozí cítí, že svět dosáhl vrcholu beznaděje. Všude na světě vzrůstá alkoholismus, a víc mladých lidí, než kdy dřív, holduje alkoholu a flámuje. Stejnou měrou vidím rušivý trend v církvi, protože křesťané se obracejí k materialismu. Poselství, které zvěstují jejich životy, je: „Není už žádná naděje. Bůh to vzdal.“
Řekněte mi: má tohle být role Božích lidí v temných časech? Mají se Kristovi následovníci hroutit v souladu se zbytkem světa, mají se na tom podílet? Ne, nikdy!
Podle Joele měl být den temnoty, který se přibližoval k Izraeli, dnem, jaký ve své historii nikdy neviděli. Prorok volal: „Ach, nastojte na tento den; nebo blízký jest den Hospodinův, a jako poplénění od Všemohoucího přichází“ (Joel 1:15).
Jaká byla Joelova rada pro Izrael v této temné hodině? Přinesl jim toto slovo: „A protož … dí Hospodin: Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým, a to s postem a s pláčem i s kvílením. A roztrhněte srdce vaše, a ne roucha vaše, a navraťte se k Hospodinu Bohu vašemu; neboť jest on milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství, a kterýž lituje zlého. Kdo ví, neobrátí-li se a nebude-li želeti, a nezůstaví-li po něm požehnání…“ (2:12–14).
Když čtu tuto pasáž, zasáhnou mě nejvíc tato dvě slova: „Ještě teď.“ Když na Izrael padla veliká temnota, apeloval Bůh na svůj lid: „Ještě teď, v hodině mojí pomsty – když jste mě vystrčili ze své společnosti, když se zdá, že milosrdenství je nemožné, když lidstvo zesměšňuje moje varování, když zemi pokrývá strach a temnota – ještě teď na vás naléhám, abyste se ke mně vrátili. Jsem pomalý k hněvu a víte o mně, že zadržím na určitý čas své soudy, jako jsem to udělal pro Joziáše. Můj lid se může modlit a usmířit moje milosrdenství. Ale svět nebude činit pokání, pokud budete říkat, že není žádné milosrdenství.“
Vidíš v tom Boží poselství pro nás? Jako jeho lid můžeme prosit v modlitbě a On nás uslyší. Můžeme ho usmířit a poznat, že odpovídá na upřímné, efektivní, vroucí modlitby svých svatých.
Mám pro církev v tuto chvíli slovo varování. Dávejte pozor! Buďte bdělí! Satan přichází přesně v takové hodině temnoty, kdy na zemi hrozí nukleární katastrofa, kdy pohané běsní a terorizují národy. Ďábel ví, že jsme zranitelní, a přichází s touto lží: „Co dobrého můžeš udělat? Proč se snažit evangelizovat muslimy, když tě chtějí zabít? Nic nemůžeš změnit. Stejně tak to můžeš vzdát u světa, který je prosáklý hříchem. Modlitby za vylití Ducha svatého nemají žádný význam. Všechno tvoje pokání je marné.“
Ale Bůh k nám přichází s tímto slovem proroka Joele: „Je tu naděje a milosrdenství, ještě teď tu je. Jsem veliký v laskavosti a pomalý k hněvu. A teď je čas, aby ses ke mně obrátit v modlitbě. Mohu zadržet své soudy a ještě ti přinesu požehnání.“
Ještě teď – v čase vražedného islámského extremismu, militantní homosexuality, kdy náš národ ztratil svůj morální kompas, kdy soudy vyhánějí Boha ze společnosti, kdy je celá země sevřená strachem – je čas vrátit se k Pánu v modlitbě. Přestože všude na zemi dopadají jeho soudy a vylévají se nádobky hněvu, Duch svatý stále přemlouvá a povolává lidstvo, až do poslední minuty úplně posledního dne.
Tady je Joelův recept pro Izrael v onen den temnoty a mračna: „Trubte trubou na Sionu, uložte půst, svolejte shromáždění. Shromažďte lid, posvěťte shromáždění, shromažďte starce, shromažďte maličké i ty, jenž prsí požívají … Kněží, služebníci Hospodinovi, ať plačí mezi síňcí a oltářem, a řeknou: Odpusť, ó Hospodine, lidu svému, a nevydávej dědictví svého v pohanění, tak aby nad nimi panovati měli pohané. Proč mají říkati mezi národy: Kde jest Bůh jejich?“ (Joel 2:15–17).
Tady bylo volání k církvi: „Nenechte se odradit, nepoddávejte se zoufalství. Nevěřte ďáblovým lžím, že neexistuje naděje na probuzení.“ Voláním lidí mělo podle Joela být spíš: „Pane, zastav tu strašnou potupu Tvého jména. Nedovol další zesměšňování tvé církve. Zastav pohany, ať se nám nepošklebují a neptají se ‘Kde je váš Bůh?’“
Možná si myslíš: „To, co tu Bůh slibuje, je jen možnost. Říká, že by mohl zadržet svůj soud. Není to nic víc než ‘možná’ a ‘snad.’ Všechno, co vyžaduje od svého lidu, by mohlo být zbytečné.“
Nevěřím, že Bůh trápí svou církev nadějemi. A nepošle svůj lid na pošetilou misii. Když se Abraham modlil, aby ušetřil Sodomu (kde žil jeho synovec Lot), Hospodinovo srdce bylo pohnuto k tomu, aby zachránil toto město, i kdyby tam žilo jen deset spravedlivých. A Abraham se to modlil ve chvíli, kdy již andělé zkázy kráčeli k městu. Jsem přesvědčen, že dnešní Boží lidé mají usmiřovat Pána stejným způsobem.
Podle Zachariáše existují tři místa, kde se máme modlit: (1) Boží dům (církev), (2) každý dům a (3) skrytá komůrka. Hospodin řekl Zachariášovi: „A vyleji na dům Davidův … Ducha milosti a pokorných proseb … nebo kvíliti bude země, každá čeled obzvláštně, čeled domu Davidova obzvláštně [označuje církev] … čeled domu Léví obzvláštně [rodina nebo dům], a ženy jejich obzvláštně [jednotlivci]“ (Zachariáš 12:10, 12–13).
Když to Zachariáš říkal, byl Izrael obklíčen nepřáteli, kteří usilovali o jeho zničení. Byl tam velký strach a třesení, ale uprostřed toho vyšlo nádherné slovo: „Bůh přichází, aby jednal s těmito zlými mocnostmi, které stojí proti vám. Tak se začněte vážně modlit ve svatyni. Začněte se modlit ve svém domě. A modlete se ve své skryté komůrce. Duch svatý přichází a vybaví vás duchem milosti a pokorných proseb, který vás uschopní k modlitbě.“
Vidíte v této pasáži Boží poselství pro nás? Říká své církvi v každé době: „V čase hrůzy a třesení na vás chci vylít svého Ducha. Ale musím mít modlící se lid, na který ho mohu vylít.“
Všichni starozákonní proroci volali Boží lid ke společné modlitbě. Ježíš sám řekl: „Je psáno: Můj dům bude nazván domem modlitby“ (Matouš 21:13). Faktem je, že historie světa byla formována modlitbami Kristovy církve.
Přemýšlejte o tom: Duch svatý byl prvně dán v Božím domě, v horní místnosti. Tam učedníci „zůstávali jednomyslně v modlitbě“ (Skutky 1:14). Také nám bylo řečeno, že Petr byl andělem osvobozen z vězení, když „se jich mnoho sešlo a modlili se“ (12:12). Společná modlitba se děla bez přestání za Petrovo osvobození.
Je nepochybné, že Bůh uvolnil mnohem víc moci kvůli modlitbám své církve. Takže volání k takové modlitbě nemůže být podceňováno. Víme, že církev byla pověřena k vyhrávání duší, konání dobročinnosti, má být místem shromáždění, kde se káže Boží slovo. Ale v první řadě má být církev domem modlitby. To je její primární povolání, zatímco všechny ostatní aspekty církevního života vznikají v modlitbě.
Přesto je společná modlitba omezená. Je limitována časovými rozvrhy a typy modlitby, ke kterým nás Bůh povolává. Například, církev není místem pro vykřičení našich modliteb o selhání, bolestech a trápení, kdy před Pánem pojmenováváme své žádosti a činíme z nich pokání. Někdy se může stát společná modlitba výmluvou, že se vyhýbáme této soukromé modlitbě, při níž je prozkoumáváno srdce. Někdo možná řekne: „Zrovna jdu z dvouhodinového modlitebního shromáždění,“ nebo: „Poslední tři dny jsem se postil se svou církví.“ Ale to není jediný druh modlitby, kterou od nás Pán žádá.
„Pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce“ (Matouš 18:19). Někteří křesťané to nazývají „modlitbou souhlasu.“ Jsi dokonale požehnán, jestliže máš oddaného bratra nebo sestru, s nimiž se můžeš modlit. Opravdu, ti nejmocnější přímluvci, které znám, přišli ve dvojici nebo v trojici. Jestliže mi Bůh v tomto životě žehnal – jestliže si mě použil pro svou slávu – vím, že to je díky několika mocným přímluvcům, kteří se za mě denně modlí.
Místo, které je pro tento druh modlitby nejmocnější, je domov. Moje manželka Gwen a já se spolu denně modlíme a já věřím, že to drží naši rodinu pohromadě. Modlili jsme se za každé z našich dětí, když vyrůstaly, aby ani jedno z nich nebylo ztraceno. Modlili jsme se za jejich přátelství a vztahy, aby Bůh odehnal přítele nebo přítelkyni, pokud byli posláni jako past. Také jsme se modlili za jejich budoucí partnery a oni dnes dělají totéž s našimi vnoučaty.
Je smutné, že jen velice málo křesťanských rodin tráví čas modlitbou ve svém domě. Osobně mohu dosvědčit, že jsem dnes ve službě díky moci rodinné modlitby. Každý den, bez ohledu na to, kde jsme si s mými sourozenci hráli, ať už na dvoře nebo někde v ulici, volala moje matka od předních dveří našeho domu: „Davide, Jerry, Juanito, Ruth, je čas modlitby!“ (Můj malý bratr Don se ještě nenarodil.)
Celé sousedství vědělo o modlitebním čase naší rodiny. Někdy jsem tohle volání hrozně nerad slyšel, stěžoval jsem si na to a naříkal. Ale něco se evidentně dělo v těchto časech modlitby, kdy se Duch svatý pohyboval uprostřed naší rodiny a dotýkal se našich duší.
Možná nezažíváš, že by tvá rodina dodržovala společné modlitby. Možná máš partnera (partnerku), který(á) není ochotný(á) spolupracovat nebo vzpurné dítě. Milovaný, nezáleží na tom, kdo je ochotný se zapojit. Stále můžeš přistupovat ke kuchyňskému stolu, sklonit svou hlavu a modlit se. Bude to sloužit jako domácí čas modlitby a každý člen rodiny to bude vědět.
Ke skryté modlitbě dochází, když jsi sám a schovaný. „Ale ty, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, a když zavřeš dveře, modli se ke svému Otci, který je vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti odplatí zjevně“ (Matouš 6:6).
V poslední době ke mně Duch svatý mluvil o tomto druhu modlitby. V minulosti jsem vyučoval, že kvůli požadavkům našeho vydělávání si na živobytí můžeme mít „skrytou modlitební komůrku“ kdekoliv: v autě, v autobuse, během polední přestávky v práci. Do určité míry je to pravda.
Ale je toho víc. Řecké slovo pro „skrytý“ v tomto verši znamená soukromou místnost, skryté místo. Ježíšovým posluchačům to bylo jasné, protože domy v jejich kultuře měly skrytou vnitřní místnost, která sloužila jako druh skladu. Ježíšovým příkazem bylo vejít do tohoto skrytého pokojíku a zavřít za sebou dveře. A to je příkaz pro jednotlivce, není to něco, k čemu dochází v církvi nebo s modlitebním partnerem.
Ježíš toho byl příkladem, když se odcházel modlit na neveřejné místo. Znovu a znovu nám Písmo říká, že „odešel stranou,“ aby trávil čas v modlitbě. Nikdo neměl rušnější život než on: neustále na něj naléhali všichni lidé kolem svými potřebami a měl tak málo času pro sebe. Přesto čteme: „Ráno pak vstal dlouho před rozedněním a vyšel ven. Odešel na opuštěné místo a tam se modlil“ (Marek 1:35). „Když pak propustil zástupy, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. A když přišel večer, byl tam sám“ (Matouš 14:23).
Uvažujte o příkazu, který dostal Saul ve Skutcích. Když Ježíš uvěznil tohoto pronásledovatele církve, nebyl Saul poslán na společné církevní shromáždění nebo k Ananiášovi, velikému modlitebnímu bojovníkovi. Ne, Saul měl strávit tři dny sám a stranou, modlit se a poznávat Ježíše.
Všichni máme výmluvy, proč se nemodlíme vskrytu, o samotě na specifickém místě. Říkáme, že nemáme takové soukromé místo nebo nemáme čas se modlit. Thomas Manton, zbožný puritánský spisovatel, o tom říká následující: „Říkáme, že nemáme čas ke skryté modlitbě. Přesto máme čas na všechno ostatní: čas na jídlo, pití, na děti, ale ne na to, co všechno ostatní podpírá a udržuje. Říkáme, že nemáme žádné soukromé místo, ale Ježíš našel horu, Petr střechu, proroci poušť. Jestliže někoho miluješ, najdeš si místo, kde budeš sám.“
David svědčí: „Prvé než jsem snížen byl, bloudil jsem, ale nyní výmluvnosti tvé ostříhám“ (Žalm 119:67). Věděl, že když je všechno v klidu a my čelíme málo potížím, máme sklon k ochladnutí nebo vlažnosti ohledně modlitby. Říkáme, že milujeme Boha, ale v našich dobrých časech můžeme prakticky odpadnout, protože zanedbáváme společenství s Pánem. Takže Bůh občas dopustí ostré šípy strádání, aby nás probudil.
Mnoho zbožných církevních otců se zaměřilo na toto téma. Jan Kalvín řekl, že nikdy nemůžeme Bohu nabídnout poslušnost, dokud k tomu nejsme přinuceni jeho trestáním. A L. S. Lewis napsal: „Bůh k nám šeptá v našich potěšeních, ale křičí v naší bolesti. Je to jeho megafon k probuzení hluchého světa. Bolest odstraňuje závoj.“
Někdy bereme modlitbu příliš laxně. Ale v časech potíží zjišťujeme, že zápasíme s Pánem v modlitbě každý den, dokud si ve svém duchu nejsme jistí, že má všechno pod kontrolou. Čím více si chceme připomínat toto ujištění, tím více chodíme do svého skrytého pokojíku.
Pravdou je, že Bůh nikdy nedovolí utrpení v našich životech, vyjma toho, kdy je skutkem lásky. Příkladem je kmen Efraim v Izraeli. Lidé upadli do velikého utrpení a ve svém žalu volali k Hospodinu. Bůh odpověděl: „V pravdě slyším Efraima, an sobě stýště“ (Jeremiáš 31:18).
Podobně jako David, svědčí Efraim: „Trestals mne, abych strestán byl jako telátko neupřáhané; obrať mne, abych obrácen byl, ty jsi zajisté, Hospodine, Bůh můj“ (31:18). Jinými slovy: „Pane, měl jsi důvod nás trestat. Byli jsme jako mladý, nedrezírovaný býček, plný energie, ale ty jsi nás trestal, abys nás zkrotil pro svou službu. Přivedl jsi naši divokost pod kontrolu.“
Víte, Bůh měl pro Efraima veliké plány, úspěšné, uspokojivé plány. Ale nejprve museli být vyškoleni a trénováni. Tak Efraim vyznává: „Nebo po obrácení svém pokání činiti budu, a když mi k známosti sebe poslouženo bude, udeřím se v bedra“ (31:19). V podstatě říkali: „V minulosti, když nás měl Bůh ve školní třídě a připravoval nás na jeho službu, nedokázali jsme přijmout napomínání. Utíkali jsme pryč a volali: 'To je příliš tvrdé.' Byli jsme tvrdohlaví, neustále jsme vyklouzávali z jha, které na nás vložil. Potom na nás vložil těsné jho a použil svou milující metlu, aby zlomil naši tvrdohlavou vůli. Teď jsme se podrobili jeho jhu.“
My jsme také podobní Efraimu: mladí soběstřední býčci, kteří se nechtějí podvolit jhu. Vyhýbáme se výcviku zoráním, zažíváním bolesti, nechceme být pod metlou. A očekáváme, že budeme mít všechno ihned – vítězství, požehnání, že poneseme ovoce – pouhým uplatňováním Božích slibů nebo tím, že „si je vezmeme vírou.“ Jsme podráždění, rozčilujeme se kvůli trénování ve skrytém pokojíku, kvůli tomu, že zápasíme s Bohem, dokud nejsou jeho sliby v našich životech naplněné. Potom, když přichází trápení, si myslíme: „Jsme Boží vyvolený lid. Proč se to děje?“
Modlitební pokojík je naší školní třídou. A jestliže nebudeme mít tento „čas o samotě“ s Pánem – jestliže polevíme v intimitě s ním – nebudeme připraveni, až přijde povodeň.
Existují další důvody pro naše trápení, které jsou daleko mimo naše chápání. Ale víme, že v našich utrpeních vždy pracuje jeho láska. Bůh nám říká: „Během všech tvých trápení tě mám na srdci, stále mám o tebe starost. Jsi moje vzácné dítě. Cítím tvou bolest a slituji se nad tebou.“
Co je nejdůležitější, v našich nejhorších utrpeních nám posílá svého Utěšitele: „Utěšitel, ten Duch Svatý ... připomene vám všechno, co jsem vám řekl. Zanechávám vám pokoj, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14:26–27).
Jak nám Pán přináší útěchu a pokoj v našem utrpení? Vede nás do skrytého pokojíku k intimitě s ním. Právě tam, jak nám připomíná Ježíš, se nás Otec osobně dotýká: „Ale ty, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, a když zavřeš dveře, modli se ke svému Otci, který je vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti odplatí zjevně“ (Matouš 6:6).
Nedávno byl můj přítel – biskup letničního hnutí v Maďarsku – tragicky usmrcený zcela nečekanou nehodou. Gril v kuchyni se vznítil a on byl zle popálen. Byl ošetřen a myslel, že to bude v pořádku, ale o pár dní později náhle zemřel na trombózu.
Přátelé po celém světě se spojili v modlitbách a pomoci jeho vdově. Ale pravá útěcha pro ni přijde shůry. Žádný psycholog ji v její nejhlubší bolesti nemůže pomoci. Utěšitel je věrný, aby se s ní setkal v jejím pokojíčku vskrytu, až bude s ním.
Znám vzácného služebníka a jeho manželku, kteří vedou jeden sirotčinec ve Střední Americe. Před několika lety přijali malého chlapečka, který byl takřka napůl mrtvý. Tenhle malý brouček se stal milovaným „malým princem“ sirotčince. Nedávno došlo k nešťastné nehodě, nezabrzděný zaparkovaný stěhovací vůz se rozjel, malého chlapce přejel a usmrtil.
Tato dvojice si zoufá nad svou ztrátou. Ostatní děti, které viděly, jak k nehodě došlo, jsou také k neutěšení. Co jim říci, aby to odstranilo jejich hlubokou bolest? Nic z mých padesáti let služby nedokáže ovlivnit situaci těchto drahých přátel. Mají kolem sebe milující náruče, ale pravá útěcha přijde od Otce, který vidí jejich bolest vskrytu.
Uvědomuji si, že se nemohu dotknout tisíců zraněných věřících, kteří nám píší. Dostali jsme dopis od těhotné manželky pastora. Právě odhalila, že její manžel je pedofil. Píše: „Nevím, co dělat. Věřím, že se musím se svým manželem rozvést. Nechci, aby obtěžoval naše dítě.“
Existuje jedna věc, kterou zraněný bratr nebo sestra může udělat: Vzít to všechno k Ježíši, zavřít se s ním a hledat útěchu v jeho přítomnosti. Hospodin říká: „Rozvlažím zajisté duši ustalou, a všelikou duši truchlivou nasytím“ (Jeremiáš 31:25). Jak to Bůh dělá? Setkává se s nimi na skrytém místě: „Ten, kdož v skrýši Nejvyššího přebývá, v stínu Všemohoucího odpočívati bude“ (Žalm 91:1).
Vidíte, jak je důležité přiložit své srdce k modlitbě na skrytém místě? To není o zákonictví nebo břemeni, ale o lásce. To je Boží dobrota k nám. On ví, co je před námi, a ví, že potřebujeme obrovské zdroje, denně doplňované. Všechno to nalézáme na skrytém místě s ním.
Možná si myslíš, že nevíš, jak se modlit. Ale můžeš začít tím, že ho budeš prostě chválit. Na čem záleží, je to, že jsi tam vírou, z poslušné lásky, a tvůj Otec tě tam uvidí. On ti vskrytu zjeví svou lásku a zjevně tě odmění ovocem svého království. Duch svatý se bude modlit skrze tebe a dá ti slova vyjádření.■