Jednoho dne jeden můj přítel, pastor, odcestoval do Wyomingu, aby si s dvěma přáteli zajezdil na sněžném skútru. Projížděli se krajinou a užívali si to až do té chvíle, než zjistili, že jsou úplně bez signálu. Žádná GPS, žádný kompas.
Bylo to něco jiného, než když ztratíte orientaci v krajině, kde stačí jít například dvě hodiny, a najdete silnici. Toto byla situace, kdy strávíš noc bez naděje, schoulený pod sněžným skútrem, situace, kdy posílají helikoptéry, aby tě zachránili.
Skutečně ztracený jsi tehdy, když neznáš cestu zpět. V tom okamžiku potřebuješ záchranáře. Někdy na to zapomínáme, když mluvíme o hříchu, a nemusí to být jenom v době před obrácením, když jsme ještě byli mrtvi ve svých hříších, jak o tom učí Bible. Stále tu zůstává tělo, proti kterému všichni bojujeme. To je ten plížící se chlad v našich srdcích, který unáší od Pána.
Když někdy zhřešíme, upadáme do myšlení Starého zákona, že Bůh je zde proto, aby nás ztrestal za selhání a že musíme zaplatit za své hříchy. Tento způsob myšlení vychází z toho, že musíme plnit zákon, abychom si vydobyli cestu zpět do Pánovy milosti. A to přináší strach. „Ach, klopýtl jsem, takže nyní je zde pro mě už jenom trest a prokletí a Bůh se ode mne vzdálí.“
Toto však protiřečí tomu, co napsal apoštol Jan: „Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očisťuje nás od každé nepravosti.“ (1. Janova 1,9)
Potřebujeme Spasitele a nikdy jej nepřestaneme potřebovat.