Ježíš vyprávěl podobenství o služebníkovi, kterému jeho pán odpustil velký dluh. Tento člověk zažil milost a soucit, ale nevážil si toho. Ihned poté, co mu byl dluh odpuštěn, vyšel ven a napadl muže, který mu dlužil malou, bezvýznamnou částku peněz, a křičel, “Vrať mi svůj dluh — teď!” Když ho ten dlužník požádal o smilování, odmítl a nechal ho uvěznit.
Proč se ten služebník takto zachoval? Proč neprojevil soucit? Bylo to proto, že si neuvědomoval svou vlastní bezcennost. Nechápal, v jak bezvýchodné situaci byl a jak velký byl jeho hřích. Nepochopil, jaké mu hrozilo nebezpečí a jak byl blízko smrti — než mu byl projeven soucit. Když jeho pán zjistil, jak nevděčně se tento služebník zachoval ke svému dlužníkovi, uvrhl ho do vězení na doživotí.
Když jsem studoval toto podobenství, Pán mě zastavil a ukázal mi, že sám mám nedostatek soucitu. “Já, Pane? Vždyť jsem jedním z nejsoucitnějších kazatelů v Americe.” Ale On mi začal připomínat necitlivé poznámky, které jsem pronesl, a slova, která jsem ukvapeně vypustil z úst. Plakal jsem před Bohem a ptal jsem se ho, jak se to mohlo stát.
“Davide, zapomněl jsi na úžasnou milost, kterou jsem ti ukázal. Kolikrát jsem ti pomohl ze situace, která tě mohla zničit? Nebyl bys zde bez mého soucitu!”
Byl jsem na kolenou před Pánem a poté, co jsem ho poprosil o odpuštění, jsem se obrátil k Písmu a hledal jsem Jeho pomoc v tom, jak se stát milosrdnějším. Našel jsem úžasný verš v Žalmech 119:76: “Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl.”
Znamená to, “Pane, tvé Slovo mi říká, že mám nalézt útěchu ve vědomí, že jsi ke mně milostivý a plný slitování. Pomoz mi, abych tento soucit projevoval lidem kolem mne.”